Hate to love

Kapitola 14.

,,To bylo moc hezké co jsi napsala té malé." ozval se během večeře Charles.
,,Četl jsi to?" odložila jsem příbor. K večeři jsme měli jenom kuřecí plátek s rýží a trochou zeleniny.
Zazubil se.
,,To mělo být ale jen pro ni." opřela jsem se do křesla.
,,Tak jsem snad zas tolik neřekl ne?"
,,Ne." zasmála jsem se.
,,Půjdu se vysprchovat." rozhodla jsem se po večeři. Jednak jsem se nemohla stále zahřát, druhák jsem si potřebovala už vážně umýt hlavu.
,,Chceš pomoct?" zazubil se.
,,To by se ti líbilo, viď." oplatila jsem mu úšklebkem.
,,Už to zvládám sama." otočila jsem se s vozíkem a jela do koupelny. Tam jsem se vysvlékla, a tentokrát nezapomněla zabrzdit Fredyho. Během sprchování jsem zjistila, že si hlavu sama neumyju. Jednak během toho co jsem měla zakloněnou hlavu, tak se mi měnilo těžiště a hrozilo, že se svalím na zem, druhak moje svaly dostaly zabrat, čímž dostala zabrat i jizva na krku. Po 10 minutách snažení jsem to vzdala. Omotala jsem kolem sebe ručník a zavolala na Charlese. S rychlostí jakou se objevil v koupelně jsem fakt nepočítala.
,,Jsi v pořádku?" vyhrkl okamžitě.
,,Jsem." zasmála jsem se. ,,Jen jsem ti měřila reakční čas." vyplázla jsem na něj jazyk.
,,Ten já mám ale víc než dobrý." opřel se o futra s rukama založenýma na prsou.
,,A tenhle pohled se mi moc líbí." sjel mě pohledem. Seděla jsem na stoličce v ručníku. Pod ním jsem samozřejmě nic neměla, takže jsem byla ráda, že je dostatečně dlouhý.
,,Nech toho." snažila jsem se zakrýt. ,,Potřebuju pomoct."
,,S čím?" zeptal se, ale z futer se ani nehnul.
,,Potřebuju pomoct umýt hlavu."
Charles se rozesmál.
,,Jako vážně?" očividně jsem ho dost pobavila.
,,Naprosto vážně." nadzvedla jsem obočí. On se rozhlédl po koupelně.
,,A jak to mám asi provést?"
,,No, myslela jsem si, že mě budeš jistit, a prostě mi ty vlasy umyješ." pokrčila jsem rameny.
,,To víš, že jo, a budu zase mokrej taky."
,,Neuškodilo by ti to. Jsi už pěkně cítit."
,,Takže já jsem cítit?" zvedl se z futer, a pomalou chůzí si to šinul ke mně.
,,Ať tě ani nenapadne tu vodu pustit." varovala jsem ho. On stále pokračoval ke mně s úšklebkem na tváři. Opřel se rukama o opěradla stoličky. Žíly na jeho rukách se zvětšily.
,,Takže já jsem cítit, slečno Williamsová?" byl ode mě na pár centimetrů. Naprázdno jsem polkla.
,,No, jak chceš." chytl mě za boky, a vytáhnul si mě na sebe. Podepřel mi má stehna, abych nespadla. Ručník to nevydržel.
,,Charlesi, okamžitě mě postav na zem." vřískala jsem, a mokrá se tiskla k němu, abych ho taky umokřila.
,,To si nemyslím, že je dobrý nápad. Neudržela by ses na nohou." neodpustil si nevhodnou poznámku. Pokračovali jsme ven z ložnice, do jeho ložnice.
,,Kam mě to k čertu neseš." držela jsem se ho jako klíště, měla jsem strach, že opravdu spadnu.
,,Do své koupelny."
Jeho koupelna byla celá v bílém mramoru. Byla zde sprcha i vana. Obrovská vana. Koupelna byla podstatně větší než moje. Posadil mě na desku vedle umyvadla. Rychle jsem si upravila ručník.
,,V tom ručníku tě ale nevykoupem." protestoval.
,,Zlato." změřila jsem si ho pohledem. Moje oslovení ho zaskočilo.
,,Jak jsi mi to řekla?" opřel si dlaně těsně vedle mě.
,,Zlato?"
,,To oslovení se mi líbí, myslím si, že si zvyknu." zazubil se na mě. Podívala jsem se mu do očí. Byly upřímné.
,,Chci tě políbit." prozradil mi svůj záměr. Než jsem stihla cokoliv říct, utopila jsem se v něm.
,,Chci tě." zašeptal mi po chvíli do ucha a mě naskočila husí kůže. Charles pokračoval v líbání na krk. Chytil mě kolem pasu a přesunul mě až na hranu desky. Jeho rty byly měkké, ale dychtivé. V ten moment se mi vybavily vzpomínky. Na ten večer. Snažila jsem je zahnat do nejzazšího koutu svého mozku, tam je zamknout a spolknout klíč. Chtěla jsem ho.
,,Počkej, počkej." zaprosila jsem, ale hlas se mi zlomil. Charles pokračoval.
,,Charlesi, prosím." zastavila jsem ho, a snažila se nerozbrečet.
,,Carrie?" podíval se mi do očí. Svou ruku mi položil na tvář, čímž pomyslně zastavil tok mých myšlenek.
,,Já nevím, jestli můžu." sklopila jsem oči.
,,Podívej se na mě." zvedl mi bradu abych se mohla podívat do jeho očí. Těkali sem a tam. Očividně se snažil ve mně vyznat.
,,Jsem to já, ano? Nikdy bych ti neublížil." usmál se.
,,Já, já vím, ale prostě." draly se mi slzy do očí. Přitiskl si mě na svůj hrudník. Přerývaně a rychle dýchal.
,,Ššš, to nevadí." konejšil mě. To, že jsem to podělala mě napadlo hned.
,,Nevím, jestli můžu." vzlykala jsem mu do trička.
,,To nevadí, budeme na tom pracovat, ano?" slíbil mi. Přes to tam byl se mnou a stále mě držel. V hlavě jsem si říkala, jak dlouho to ještě vydrží, zda to nevzdá.
Později, když jsem se z toho vzpamatovala, mi pomohl umýt vlasy. Seděla jsem ve vaně plné pěny, a nechala se trochu hýčkat. Stále jsem ale myslela na momenty v koupelně.
,,Budeš chtít ty vlasy vyfoukat?" vytrhl mě z přemýšlení.
,,Ne, asi ne." odpověděla jsem možná trochu nešťastně.
Charles si sedl k vaně, a chytl mě za ruku.
,,To nevadí ano? Zbytečně na tebe tlačím, a to není v pořádku. Až budeš připravená, budeš připravená, ano?" snažil se mě uklidnit.
,,Děkuju." stiskla jsem mu ruku, a políbila ho. Bylo to jediné na co jsem se zmohla.
Společný večer s Georgem jsme zrušili. Byla jsem unavená a chtěla prospat minimálně polovinu dne následujícího.
Což se mi také podařilo. Když vstal Charles, budil mě, že si jde zacvičit. Poprosila jsem ho tedy, zda by mi vyzvednul balíčky k vánocům, a poté opět usnula. Nevstala jsem ani na oběd. Když mě budil po druhé, měla jsem hodně špatnou náladu.
,,Je ti lépe?" zeptal se mě k večeru, když jsem opustila zdi mé ložnice.
,,Ne." odsekla jsem, a odjela si pro sklenici vody. Ráno mě totiž napadla myšlenka, že bych se nikdy nemusela postavit na nohy. Tohle mě zcela pohltilo, a od toho se odvíjela moje nálada.
Rychle jsem se napila, a vrátila se do ložnice. Opět mě probudilo hraní na piano. Sedla jsem si na postel a zaposlouchala se do toho zvuku. Nevěděla jsem odkud vychází, proto jsem se rozhodla to prozkoumat. V celém bytě bylo zhasnuto. Svítilo se pouze v obýváku. Vjela jsem tam, a objevila dveře, kterých jsem si nikdy nevšimla. Byli přivřené. Nakoukla jsem dovnitř. U piana seděl Charles. Chvíli hrál, poté něco naťukal do notebooku, a pak začal zase hrát. Zaťukala jsem, abych mu dala na vědomí, že jsem tady. Otočil se.
,,Ahoj."
,,Ahoj." pozdravili jsme se navzájem.
,,Mohu?" ukázala jsem na přivřené dveře.
,,Jasně." vstal, aby mi dveře otevřel a pomohl mi dovnitř. Uvnitř se nacházeli jen klávesy, pár skříněk s policemi. Na druhé straně místnosti byl další monitor a před ním sedačka jako z monopostu.
,,To je?" ukázala jsem na sedačku.
,,Ano, simulátor. Občas tady jezdím." kývl.
,,Aha."
,,Jak se cítíš?" zeptal se s obavou v hlase.
,,Lépe. Promiň za to ráno." sklopila jsem oči. Styděla jsem se. Nebyla jsem k němu opravdu příjemná.
,,Nic se neděje." líbnul mě na tvář.
,,Zahraješ mi to?" ukázala jsem na klávesy.
,,Až to bude hotové, uslyšíš to jako první." obešel mě ke dveřím. Otočila jsem se za ním.
,,Dáš si něco k jídlu? Celý den jsi nic nejedla." připomněl mi. Došlo mi, že mám vcelku hlad, což mi potvrdilo i kručení v břiše.
,,Něco malého prosím."
,,Něco ti vymyslím." odešel. Ještě jednou jsem se rozhlédla po místnosti, a poté vyjela za ním do kuchyně. Charles chodil kolem kuchyňské linky, a něco vytvářel.
,,Zlobíš se?" zjišťovala jsem.
,,Nezlobím."
,,Opravdu?"
,,Opravdu." usmál se, zatímco vytahoval ze skříně tortillové placky.
,,Vím, že to máš těžký." dodal.
,,Ale to mě neopravňuje být na tebe nepříjemná."
,,Nic si z toho nedělej."
,,Dobře, co to vaříš?"
,,Udělám ti tortillu."
,,Ale jenom jednu."
,,Prosím tě, dvě malý." naznačil velikost tortilly. Přikývla jsem. Po 10 minutách byly tortilly hotové. Uvnitř se nacházela nejrůznější zelenina zalitá jogurtovým dresinkem.
Po téhle večeři jsme se na chvíli přesunuli do obýváku. Stále jsem neměla vůbec náladu, proto jsem si šla lehnout poměrně brzy. Probudila jsem se uprostřed noci zpocená a udýchaná. Vzbudila mě noční můra. Charles v ní měl nehodu. Naštěstí ten vedle mě zhluboka oddechoval. Lehla jsem si tedy víc k němu abych se uklidnila.
Kroužila jsem po jeho hrudníku svým prstem a přemýšlela o nás dvou. O tom, jak se to seběhlo hrozně rychle.
,,Děje se něco?" otevřel rozespale oči a chytl mě za ruku.
,,Ne." zašeptala jsem do ticha.
,,Opravdu?" vtiskl mi do vlasů pusu.
,,Měla jsem noční můru." přiznala jsem vzápětí. Nějak jsem se vnitřně potřebovala uklidnit.
,,Copak se ti zdálo?" chytl mě za bok, otočil se ke mně, a přitiskl si mě na hrudník.
,,Měl jsi nehodu. V monopostu." vydechla jsem při vzpomínce. On mě stiskl pevněji.
,,Byl to jenom ošklivý sen, neboj." položil si bradu na mou hlavu.
,,Já vím, jenom tvoje máma má prostě pravdu." vydechla jsem.
,,V čem?" zašeptal.
,,Že je to nebezpečný sport."
,,Carrie, vždycky se vrátím domů, ano?" uklidnil mě. ,,Poháníš mě už nějakou dobu, proto nikdy nedopustím, aby se mi něco stalo." vydechl.
,,Miluju tě." přiznala jsem po několika minutách. Odpovědi jsem se ale nedočkala. Zvedla jsem hlavu, abych zjistila, že zase tvrdě spí.
Když jsem se znovu probudila po pár hodinách, ještě spal. Vydala jsem se tedy do obýváku.
Zůstala jsem sedět jako opařená ve dveřích. Obývák byl vánočně vyzdoben. Vánoční strom, který stál u dveří na balkon byl ozdoben do červeně zlaté barvy. Pod televizí byla jehličnatá girlanda s červenými ozdobami. Na oknech byly nalepené hvězdy a na záclonách visela jedna obrovská zlatá hvězda. Kromě výzdoby obýváku byla vyzdobená i kuchyň. Na stole leželo vánoční červené prostírání. Zůstala jsem jen v údivu. Vzpomněla jsem si, že mám ve skříni ještě dárek k zabalení pro Charlese a ostatní. Rozhodla jsem se, že je rychle zabalím, než se vzbudí.
Charles vstával asi hodinu po mně. Snídani jsem mu mezitím nachystala na stůl a dárky dala pod strom.
,,Ajéje, otec vánoc už tu byl?" vešel do kuchyně s úšklebkem na rtech. Bylo jasně poznat, že před chvílí vstával.
,,Trochu." zazubila jsem se.
,,Dobré ráno." políbil mě.
,,Dobré ráno." odpověděla jsem.
,,I snídani jsem si zasloužil?"
,,Ber to jako omluvu za včerejšek."
,,Víš, že se nezlobím." připomněl mi.
,,Vím, ale kdyby náhodou."
Charles se s chutí usadil u stolu a pustil se do snídaně. Já si mezitím jela vyčistit zuby, a trochu se upravit.
,,Večer přijede máma, a zůstane na 2 noci." informoval mě, když jsem uklízela talíře ze stolu.
,,A kde ji ubytujeme?"
,,Vyspí se na gauči."
,,Sama mi to nabízela." hájil se, když zmerčil můj pohled.
,,Dobře, a mám to nějak povléct?"
,,Nemusíš, dám ji svoje deky."
,,A nebylo by lepší, kdyby spala u tebe v ložnici?" navrhla jsem. Charles se rozesmál.
,,To by tam musel někdo uklidit. Navíc máma nemusí hned vědět, že jsem si s tebou něco začal." dodal.
,,Tak já tam uklidím." nabídla jsem mu. Neměla jsem ale vůbec tušení jak to provedu.
,,Ne, někoho sem pošlu." usmál se na mě.
,,Zvládla bych to."
,,O tom nepochybuju." chytl mě za ruku.
Dopoledne šel cvičit, zatímco já se snažila uklidit v jeho ložnici. Kolem poledne dorazila i uklízečka. Byla to postarší dáma, která si přinesl i košík s úklidovými prostředky. Představila se mi, a já ji pustila do bytu. Očividně tu nebyla poprvé, protože hned věděla kam přesně má jít. Když jsem se jí zeptala, zda ví co má udělat, odvětila jen, že ji pan Leclerc již informoval.
Úklid ji zabral necelou hodinku, poté se sbalila, rozloučila, a odešla. Rozhodla jsem se provést rychlou kontrolu ložnice. Postel byla ustlaná a čistě povlečená, všude byl utřený prach, dokonce i těch pár knih, které Charles vlastnil, bylo srovnáno podle autorů a podle abecedy. Jeho oblečení bylo úhledně složení na posteli, a připravené k úklidu do skříně. Místnost voněla po levanduli. Přemýšlela jsem, zda jsem ji neměla zaplatit, ale neměla jsem u sebe žádné peníze. Zeptala jsem se tedy Charlese těsně před tím než odjížděl pro Pascale.
,,Neboj, zaplatil jsem ji ještě než sem vůbec přišla. Nemusíš se o nic starat." uklidňoval mě.
,,Vypadala, že tu uklízí často." stála jsem v chodbě a pozorovala ho, jak se obouvá.
,,Jednou za čas ji sem pozvu." narovnal se. Z misky na klíče, která ležela na komodě si vzal klíč od jednoho ze svých Ferrari.
,,Za 20 minut jsem zpátky." mrkl na mě, a vypadl ze dveří. Zůstala jsem v bytě opět sama. Rozhodla jsem se, že připravím alespoň čaj a cukroví, které jsme s Charlesem koupili před pár dny.
Pascale byla, jako vždy, dobře naladěná. Ačkoliv u nás měla strávit pouze 3 dny, kufrů měla jako na týden. Při pozdějším ohledání jsme zjistili, že 2 tašky jsou plné vánočních dárků. Počkali jsme s Charlesem, až bude Pascale v koupelně, a natajno nahlédli do tašek. Byli jsme jako dva puberťáci.
,,Necháte to?!" křičela na nás skrz zavřené dveře. Charles opatrně položil tašky na své místo a přesunuli jsme se se smíchem do obýváku. Pascale vyšla za 10 minut.
,,Jako malí." kroutila hlavou. S Charlesem nám cukali koutky. Leželi jsme v objetí na gauči a předstírali, že koukáme na Grinche. Pascale si k nám sedla, nalila si čaj, a sledovala pohádku s námi.

Další kapitola je tady. :) 
Už jsem tak nějak částečně zpracovala informaci o přestupu roku, ale stále mě napadá jediná věc. Co Carlos? V podstatě žádné velké prohlášení neudělal. 

Každopádně, Caroline teprve teď začíná ta pravá životní jízda. Boj o samu sebe, boj o udržení vztahu s Charlesem, boj o zapojení do společnosti. Jak jí to půjde, a ustojí veškerý tlak ostatních? 

C.