Hate to love

Kapitola 6.

,,Jedu na stanici." napsal jsem Carlosovi zprávu. Jak jsme procházeli Paddockem, setkal jsem se se šokovanými výrazy všech ostatních.
,,Cože?!" odpověděl Carlos vzápětí.
,,Ujisti se, že je v pořádku." odepsal jsem, a telefon strčil do kapsy. V autě mi nebylo dobře. Dostal jsem strach, i přestože jsem věděl, že jsem opravdu nevinný.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Caroline
,,Carrie!!" zabušil mi na dveře Carlos během poledne.
,,Carrie!! Otevři!" pokračoval.
,,Co chceš, Carlosi?" křikla jsem opět ze země.
,,Já tě prosím, otevři." uklidnil se. Mlčela jsem. Z očí mi tekly slzy.
,,Prosím." škemral stále za dveřmi.
Po třech minutách jsem odemkla. Carlos odešel před tím, viděla jsem ho, jak prochází turniketem přes kamery. Byla jsem si 100% jistá, že on to nebyl.
,,Můžu dál?" zeptal se přes zavřené dveře.
,,Jo." odpověděla jsem přes vzlyky. Otevřel dveře. V jeho tváři byla starost. Vešel opatrně dovnitř a zavřel dveře. Protáhl se kolem mě a sedl si na podlahu vedle koupelny. Podívala jsem se na něj se slzami v očích.
,,Ach Carrie." sklopil zrak.
,,Promiň." vydechla jsem mezi vzlyky.
,,Chtěl bych tě obejmout a ujistit, že jsem tu pro tebe."
Neodpověděla jsem. Očividně věděl, že nesnesu mužský dotek, proto seděl tak daleko a dopřával mi prostor.
,,Prosím." zaškemrala jsem.
,,Opravdu mohu?" ujistil se. Stále ale seděl na zemi. Kývla jsem na souhlas. Zvedl se a pomalu přišel ke mně. Nejdřív se mě dotkl na rameni. Projel mnou studený pot.
,,V pohodě?" ujistil se znovu. Kývla jsem po pár sekundách. Sedl si ke mně na zem. Po pár vteřinách si mě stáhl k sobě do náruče. To jsem propukla k obrovský a hlasitý pláč.
,,Šššš." konejšil mě. Seděli jsme tam takhle hodinu. Celou jednu hodinu.
,,Jsem tu pro tebe." opakoval stále dokola. Byla jsem vděčná, že ho mám, že zrovna on mi zaklepal na dveře první den.
,,Jen plakej, vybreč se z toho, i když vím, že to nepůjde." pokračoval. Během konejšení mě hladil po vlasech.
,,Já, já.."
,,Ne, neříkej nic, já všechno vím. Nemluv.."
,,Jen mě prosím drž." vydolovala jsem ze sebe. Držel mě. Držel mě pevně, hladil po vlasech a byl tam.
,,Hrozně se bojím." brečela jsem. On mě k sobě víc přitiskl.
,,Neboj, nedovolím aby ti někdo ještě někdy ublížil." konejšil mě.
Byl tam dokud jsem mu vyčerpáním v náruči neusnula. 

Probudila jsem se po šesti hodinách v posteli. Venku už se smrákalo.
Telefon mi vypověděl službu úplně. Bylo to možná dobře. Neměla jsem přístup ke zprávám. Vylezla jsem z postele.
,,Zavolej mi až se vzbudíš." ležel na stole ručně psaný vzkaz. Zavolat jsem ale nemohla. Oblékla jsem si teda čisté oblečení. Dlouhé kalhoty, dlouhé tričko, mikinu a rozhodla se, že vylezu ven. V karavanu byl otřesný vzduch. Do kapsy jsem si strčila můj rozbitý telefon. Pořádně jsem se rozhlédla, zda mě někdo nesleduje, a pak přeběhla Paddock.
Carlose jsem našla po chvíli sedět na dráze. Přímo na cílové čáře.
,,Ahoj." pozdravila jsem ho a sedla si k němu.
,,Car, proč jsi nezavolala?" vyděsil se.
,,Můj telefon." vytáhla jsem z kapsy mobil. ,,Je na padrť." hodila jsem ho před sebe. Teď už byl stejně k ničemu.
,,Jak se cítíš?" zeptal se opatrně. Podívala jsem se na něj.
,,Jasně, nemusíš odpovídat." odpověděl se soucitem v očích.
,,Už to ví?"
Přikývl.
,,Všichni." dodal. Našel na zemi kamínek a hodil ho před sebe.
,,Už mají nějaké podezřelé." šokoval mě. Otevřela jsem pusu.
,,Ne, neřeknu ti koho." umlčel mě.
,,Je to někdo od nás?" zeptala jsem se opatrně.
Po delší době přikývl.
,,Charles." vydechl a hodil dalším kamínkem. Zalapala jsem po dechu a opět se rozklepala.
,,Cha, Cha, Charles?" vykoktala jsem. Carlos mě objal aby mě uklidnil.
,,Nemyslím si, že by to byl on, ale hodně lidí vás ten večer vidělo na sebe štěkat. Policie to vyhodnotila jako motiv, ale nevěřím tomu."
,,Je naštvaný?"
,,Je, ale ne na tebe. Na toho, kdo ti to udělal. Chtěl za tebou jít a mluvit s tebou, ale policie ho odvezla na stanici."
,,Kurva." ulevila jsem si. Nenáviděli jsme se sice, ale nebyl důvod k tomu aby byl mezi podezřelými.
,,Jop." souhlasil Carlos. Kamínky se očividně stali jeho zálibou.
,,Carlosi, ale on by to neudělal. Chtěl mi jít druhý den poděkovat. Poděkovat za to, že zajel dobře závod. Poradila jsem mu. On by mě.." nadechla jsem se ,,neznásilnil." to slovo pálilo na jazyku jako nejsilnější chilli paprička.
,,Carrie, já to vím. Říkám ti to tady celou dobu. Musíme jen počkat." konstatoval.
Seděli jsme na dráze a mlčeli. Seděli jsme tam do noci.
,,Charlesi?" zavolal najednou Carlos. Zvedla jsem hlavu. Po dráze právě přicházel Charles. Zůstala jsem sedět.
,,Ahoj." pozdravil nás když přišel až k nám. Sedl si vedle Carlose. Vypadal dost unaveně.
,,Tak co brácho? Všechno v pohodě?" zeptal se nedočkavě.
,,Jo, jsem zproštěn obvinění." vydechl. V jeho hlase byla cítit úleva. I mě se ulevilo.
,,Promiň." zašeptala jsem. Charles se předklonil před Carlose aby na mě viděl. Otočila jsem hlavou jeho směrem a už zase brečela.
Natáhl ke mně přes Carlose ruku. S velikým váháním jsem ji natáhla taky. Chytil mě za konečky prstů a přejel mi přes klouby.
,,Za nic se neomlouvej. Jsi v tom nevinně, neměl jsem na tebe tak vyštěknout. Omlouvám se." omluvil se. Stiskla jsem mu ruku.
,,Řeknu na policii, že tys to nebyl." vzlykala jsem.
,,Ne, to nemusíš. Uznali, že jsem to nemohl být. Musel jsem jen ještě do nemocnice, aby to potvrdili." vysvětloval.
,,Nechci aby kvůli mně zrušili další závod." otřela jsem si slzy do rukávu trička.
,,Neboj, FIA to vymyslí." uklidňoval mě Carlos. Náhle se zvedl.
,,Pojď." natáhl ke mně ruku. ,,Neměla bys tu sedět když už je tma." pomohl mi na nohy. V doprovodu obou jsem odešla zpátky do karavanu. Charles mi ještě donesl náhradní telefon, abych mohla být v kontaktu alespoň s nimi.
Druhý den ráno to byl pro mě další očistec. Noviny zjistili komu se to stalo. Internet se hemžil články s mou fotkou na titulních stranách. Rozmázli to jak jen mohli. FIA dopoledne vydala prohlášení, že se za všechny své zaměstnance zaručuje, a proto se pojede i následující velká cena v Singapuru. Když jsme balili věci, stáli před branami Paddocku novináři a fotili vše, co se kolem dělo. Byla z toho internetová senzace.
,,Mohla bys za mnou přijít do kanceláře?" přišla mi zpráva od ředitele FIA. Vydala jsem se za ním do budovy. Lidi, které jsem potkávala mě sledovali soucitnými pohledy, nebo jimi uhýbali.
,,Posaď se." nabídl mi, když jsem vstoupila do kanceláře. V ní seděl on, a v rohu stáli další dva muži. V této společnosti jsem se necítila ani trochu dobře. Zavřel za mnou dveře.
,,Můžeme prosím ty dveře nechat otevřené?" poprosila jsem. Cítila jsem úzkost.
,,Určitě." pochopil ihned a dveře otevřel.
Ošila jsem se. V ruce jsem drtila propůjčený telefon s rychlou volbou na Carlose.
,,Sotva si dokážu představit, jak je to pro tebe těžké. Chci se ti ještě jednou omluvit, že sis tím musela projít. V životě by mě nenapadlo, že se tohle stane a to pod mým vedením. V bezpečnosti jsme pochybili." začal a posadil se do křesla za jeho stolem. Stůl byl pokrytý papíry. V rohu stály tři rámečky s fotkami. Mlčela jsem.
,,Chtěl bych ti nabídnout psychologa. Respektive policie si přeje abys ho párkrát navštívila. Zároveň jsem si dovolil obstarat ti bodyguardy." pokračoval. Otočila jsem se na dva muže v rohu místnosti. Oba dva byli o hlavu větší jak já. Oba dva svalnatí.
,,Já ale nechci žádná privilegia." snažila jsem se zachovat hrdinsky.
,,Není to privilegium. Je to možnost. Každá žena dostane svého bodyguarda."
,,Dobře, ale raději bych, se vší úctou k vám." otočila jsem se na muže. ,,Raději bych ženy." vydechla jsem. Zadržovala jsem slzy. Jak mohu fungovat v mužském sportu, když jsem nemohla být v kontaktu s muži. Věřila jsem Carlosovi, věřila jsem Charlesovi, ale nedokázala jsem svou práci vykonávat na 100%. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že skončím úplně.
,,Dobře. Vyměním ti ale jen jednoho z nich. Vždycky je lepší když je přítomný muž."
,,Neboj. Jsou prověření. Byli také na výslechu i v nemocnici." uklidnil mě, když postřehl můj znepokojený výraz.
,,Dobře." souhlasila jsem nakonec.
,,Jsem rád, že jsme se dokázali domluvit."
,,Tady máš kontakt na našeho psychologa." přisunul mi vizitku. Sebrala jsem ji ze stolu a zvedla se z křesla.
,,Až budu mít náhradu, pošlu je rovnou za tebou, ano?" usmál se. Z jeho výrazu bylo poznat, že má ale starosti.
,,Děkuju." ukončila jsem spěšně schůzku a vypadla z kanceláře.