Hate to love

Kapitola 15.

Ráno mě probudilo vyzvánění telefonu. Jakmile jsem si sedla, uvědomila jsem si, že se nacházím v naší ložnici. Rychle jsem se natáhla po telefonu, a přijala hovor od Carlose. K mojí smůle se jednalo o videohovor, takže mi telefon málem vypadl z ruky, když jsem spatřila svůj proleželý obličej.
,,Šťastné a veselé!!" křičel do telefonu nadšeně.
,,Jo, i tobě." zívla jsem.
,,Ty vypadáš, co jste vyváděli v noci?" zeptal se s cukajícími se koutky.
,,Nebuď vtipnej." otočila jsem se vedle sebe. Charles v posteli nebyl.
,,Je tady jeho máma." informovala jsem ho. Carlos se rozesmál na celé kolo. Ztlumila jsem telefon.
,,A vůbec, nech mě ještě spát." lehla jsem si. Telefon mi málem vypadl z ruky.
,,Jsou vánoce, přeci nestrávíš celý den v posteli?"
,,No a právě proto, protože jsou vánoce, tak bych mohla." vyplázla jsem na něj jazyk.
,,Koukej vylézt z té postele, nebo zavolám Charlesovi, aby tě přišel vytáhnout." vyhrožoval. Protočila jsem oči.
,,Nevyhrožuj." položila jsem mu telefon. Bohužel, k mé smůle, nešlo jen o výhrůžky. Po chvilce se rozrazili dveře naší ložnice, a v nich stál Charles v trenkách a se santovskou čepicí na hlavě. Rozesmála jsem se na celé kolo.
,,Krásné dobré ráno." při hopkal doslovně ke mně.
,,No dobré ráno." chytla jsem záchvat smíchu.
,,Něco jsem ti donesl." zazubil se na mě.
,,Copak jsi mi donesl?" zeptala jsem se zájmem a snažila se nahlédnout mu přes záda co tam schovává. Charles po chvíli vyndal zpoza zad další santovskou čepici.
,,Tak na to zapomeň." reagovala jsem okamžitě se smíchem.
On jen zakroutil hlavou a nasadil mi čepici.
,,Tak tohle chce fotku." pokračoval ve smíchu, a už tahal telefon. Protočila jsem oči. Charles nás společně vyfotil, a poté mi pomohl na vozík. I se santovskou čepicí mě odvezl ke snídani. Byl Štědrý den. Pascale v kuchyni chystala snídani, u toho si pouštěla koledy a tančila. I ona měla santovskou čepici.
,,Dobré ráno." pozdravila jsem ji.
,,Krásné vánoce Carrie." reagovala okamžitě s úsměvem. K snídani jsme měli chléb, kterému se říká Pan De Natale. Po snídani jsme se všichni uvelebili v obýváku a až do oběda koukali na pohádky nebo zpívali kolegy. Charles se rozhodl, že na jednu koledu vytáhne Pascale tančit, a tak tančili bosí v obýváku, a já si uvědomila, jaké štěstí vlastně mám. Slavím vánoce s lidmi, kteří pro mě něco znamenají, se kterými jsem ráda.
,,Nepůjdeme na půlnoční mši?" navrhla Pascale při obědě.
,,Já bych šla." vyhrkla jsem téměř okamžitě, i když jsem věřící nebyla. Chtěla jsem to zažít.
,,Opravdu?" ujistil se Charles.
,,Opravdu. Ráda bych taky zažila něco jiného." přiznala jsem, a v podstatě se už těšila na večer.
,,To ráda slyším, ale kdyby sis to rozmyslela, určitě řekni."
,,Jasně."
Den uběhl rychle, a když jsme usedali ke štědrovečerní večeři, celý byt voněl směsicí dobrého jídla, které teď stálo na stole. Ležel tam obrovský tác s pečenou husou, foie gras a nějaké sýry. Charles vytáhl z lednice šampaňské a rozlil ho do připravených skleniček. Arthur se k nám přidal během odpoledne. Pascale jsem pomáhala prostírat stůl, který jsme museli přesunout do obýváku, abychom se všichni mohli společně najíst. Přiťukli jsme si, popřáli hezké vánoce a pustili se do jídla.
Bylo vynikající. Husa i Foie Gras se rozpadaly.
Při půlnoční mši jsme byli zase středem pozornosti, ale z nějakého důvodu mi to nijak zvlášť nevadilo. Tyhle vánoce jsem si zamilovala. Měli totiž všechno, o čem jsem jako malá snila – rodinu.

Když jsem o pár týdnů seděla bolestí na rehabilitacích se slzami v očích, myslela jsem právě na tyhle momenty. Momenty, kdy jsem se cítila šťastná.
,,Chci to vzdát." zvedla jsem hlavu k rehabilitační sestře, která stále nad mnou.
,,Carrie, tohle jsme si ale nedomluvili." zlobila se. Přišla jsem si jako malé dítě, které je kárané za špatný školní prospěch. Měla jsem trpělivost, ale i ta občas dojde.
,,Nemám na to. Je to měsíc a nikam jsme se nehnuli, prostě to tak má být." protestovala jsem.
,,Máte na to, jen nesmíte očekávat výsledek po měsíci, kdy z toho týden jsme necvičili." přidřepla si ke mně.
,,Nová sezona začíná za 2 měsíce. Do té doby se musím postavit na nohy." připomněla jsem ji, i přestože tohle téma jsme už několikrát řešili.
,,O tom jsme už mluvili. Nevíme, jestli, i když se postavíte na nohy, budete schopna vykonávat své zaměstnání i nadále."
,,Tohle není přípustná varianta. S Charlesem jsme se domluvili, že to dokážu, a není možné abych jezdila na závody na vozíku, stejně tak není už vůbec možné, abych ho podporovala z domova."
,,Tak pojďte, zabereme ještě trochu."
Lehla jsem si na záda, a nechala ji provádět cviky, abychom udrželi svalstvo v chodu. Nikdy by mě nenapadlo, že z toho budu tak spocená a vyřízená.
Druhý den mě čekalo soudní stání, a proto jsme s Charlesem jeli rovnou domů. Potřebovala jsem se vyspat.
,,Tak jak to dneska šlo?" zeptal se mě po cestě domů. Z okna jsem sledovala dění na ulici. Dělníky pracující na ulici, děti odcházející ze školy, i matky s kočárky na procházce.
,,Už to nějak nezvládám." vyhrkla jsem.
,,Věděli jsme, že to bude od začátku těžké." připomněl mi.
,,Těžké ano, ale tohle je horší Charlesi. Chci to vzdát." otočila jsem se na něj, a zadržovala jsem slzy.
,,Slíbila jsi mi to." soustředil se na jízdu.
,,Charlesi prosím, nechci se o tom bavit." přerušila jsem ho.
,,Chci si jen lehnout a odpočinout. Jsem hrozně unavená."
,,Dobře." odpověděl stroze a hrál si s náramkem, který ode mě dostal k vánocům.
Po příjezdu domů jsem se zavřela v ložnici, a tam koukala do stropu až do momentu, kdy si přišel Charles lehnout.
,,Můžu jít k tobě?" nakoukl do dveří.
,,Můžeš." souhlasila jsem. On se šouravým krokem přidal ke mně do naší postele.
,,Nechtěl jsem být nepříjemný."
,,Nebyl jsi. Je to pochopitelné, ale prostě už to opravdu nezvládám." otočila jsem se k němu. Kdybych tvrdila, že se mi nechtělo brečet, lhala bych.
,,Já vím, tak se na to vykašli, ano? Mě to nevadí. Milovat tě budu pořád stejně." přitáhl si mně do náruče a pevně stiskl. Po tváři mi sjela slza.
Leželi jsme takhle dlouho. Venku se mezitím uklidnil ruch ulice. Charles mě hladil po zádech.
,,Nemáš hlad?" optal se.
,,Nemám." zašeptala jsem mu do hrudníku.
,,Já trochu ano."
,,Tak se běž najíst." odtáhla jsem se od něj. Charles se zvedl z postele.
,,Opravdu nic nechceš?" ujistil se ještě jednou.
,,Opravdu ne."
,,Dobře." obešel postel a pohladil mě po noze. Cítila jsem výrazné šimrání.
,,Počkej!" vyskočila jsem do sedu.
,,Co se děje?" zastavil se vedle pracovního stolu.
,,Udělej to ještě jednou."
,,Co?" svraštil obočí.
,,To pohlazení po noze."
Charles si mě změřil pohledem, pak přešel k posteli, a zopakoval pohlazení. Opět to samé šimrání.
,,Já to cítím." vyhrkla jsem s úsměvem jako měsíček na hnoji.
,,Počkej, ty žertuješ." sedl si na postel. Jeho oči se roztáhly.
,,Ne, opravdu ne. Udělej to znovu." vyzvala jsem ho, i když jsem věděla co následuje. To se také stalo.
,,Panebože Carrie." vrhl se ke mně a objal mě. Brečela jsem štěstí. Znamenalo to totiž, že je reálná šance, že se opravdu postavím na nohy. Charles mě políbil.
Tenhle počin mě motivoval k pokračováním v rehabilitacích. Byla jsem šťastná.
Moje štěstí ale hodně rychle vyprchalo druhý den během soudního stání. Hugh všechny své činy popřel s dost přesvědčujícími argumenty, či snad alibi. V jeho prospěch vypovídalo i pár členů týmu. Max pokaždé jen nevěřícně kroutil hlavou. Soudkyně se tvářila, že mu věří. Bylo mi mizerně a můj žaludek se stahoval. Když v jeho prospěch vypovídal i Sergio, cítila jsem mírné zklamání.
,,Mám strach, že začínám věřit v jeho nevinu." přiznala jsem Carlosovi během pauzy.
,,To je jejich účel, ale ty nesmíš povolit ve své pravdě. Víš, že za tebou stojí většina lidí. Vyšetření taky mluví za vše, a to je nepopiratelný důkaz."
,,Vždyť tvrdí, že jsem s ním spala noc předtím, a ještě se souhlasem." svírala jsem pevně prázdnou láhev od vody v ruce.
,,To je něco, co se bude špatně dokazovat." přiznal.
,,Nesmíte to vzdát, slečno Williamsová." přidal se do řeči právník.
,,Je to těžký, když někteří věří, že se to nestalo."
,,Děláme maximum pro to, abychom našli prokazující důkazy." informoval mě o skutečnosti, kterou jsem nevěděla.
,,Myslíte, že něco najdete?" zeptal se Charles, a podal mi další vodu.
,,Doufáme v to." přiznal. Tyhle slova mě moc neuklidňovala. Pomalu jsem se smířila s tím, že Hugh tenhle soud vyhraje, a já ho budu potkávat každý den v Paddocku. Soud pokračoval výslechem Hughových bývalých kolegů ještě z dob, kdy pracoval jako inženýr na simulátoru.
Když jsme ten večer odcházeli od soudu, byli jsme všichni unavení. Následující týdny se nijak výrazně neměnili. Rehabilitace, soud, Charlesův trénink a příprava na sezónu. Pořád se to točilo dokola.
Na konci ledna se šimrání stupňovalo. Bylo intenzivnější a objevovalo se na různých místech. Po kontrole u lékaře mi bylo oznámeno, že musím absolvovat ještě jednu operaci zad.
,,Bojím se." přiznala jsem Charlesovi doma, když jsem se vrátila z rehabilitací.
,,Myslíš si, že je to dobrý nápad ji absolvovat?"
,,Myslím si, že je to jediná možnost, jak se postavit na nohy."
Charles položil talíř s večeří před mě.
,,Děkuju."
,,Nenapadlo tě, že by tě to mohlo uvrhnout na začátek?" sedl si naproti mě a pokynul mi k jídlu.
,,Napadlo." přiznala jsem.
,,Ale doktor mě ubezpečil, že je to operace k urychlení rekonvalescence." vysvětlila jsem, a strčila si do pusy grilovanou zeleninu.
,,Carrie.." chytl mě za ruku.
,,Rozmysli si to prosím."
Odložila jsem příbor.
,,Charlesi, udělám maximum pro to abych byla zdravá." ujistila jsem ho.
,,Já vím, že ano, ale víš jak."
,,O co jde? O to, že by ses o mě musel starat?" opřela jsem se zády o vozík.
,,To jsem tím nechtěl říct." sklopil oči.
,,A co jsi tím chtěl říct?"
,,Jen mám o tebe strach."
,,Kdyby přece nevěděli co dělají, tak by mi to nedoporučili."
,,Jsi jen jejich pokusný králík. Já ty zprávy četl." zaskočil mě. ,,Přiznávám, že jsem si musel dohledat pomoc, protože jsem tomu moc nerozuměl, ale nikdo v té zprávě nenapsal, že je šance, že se zase postavíš na nohy."
Zalapala jsem po dechu.
,,Hodláš moje naděje zadupat, nebo co tím chceš jako říct?" nadzvedla jsem obočí. Měla jsem pocit, že je to od něj podpásovka.
,,Řekl jsem to snad?" odložil příbor.
,,Ne, ale vůbec to tak nezní." sklopila jsem pohled.
,,Říkám ti, že se jenom bojím. Nejsi na tom úplně psychicky dobře." podíval se na mě upřeně.
Mlčela jsem.
,,Tak promiň, že se snažím." zvedl se vzteky ze židle a odešel do obýváku. Slyšela jsem, jak zapl televizi.