Hate to love

Kapitola 42.

Celé dopoledne jsem střídavě prala oblečení, sušila a k tomu žehlila, abych ho mohla zabalit s sebou do Itálie.
Charles se šel natáhnout, potřeboval dospat spánkový defekt. Uvařila jsem si kávu a pustila se do práce.
Když jsem konečně všechno udělala, svalila jsem se na gauč jako pytel brambor.
,,Nezajdeme na pozdní oběd?" vylezl z ložnice.
Zakroutila jsem hlavou.
,,Promiň, jsem hrozně unavená, potřebuju se na chvíli prospat." natáhla jsem se pro deku, abych se s ní přikryla.
,,To nevadí." usmál se, a lehl si vedle mě. Opřela jsem se o jeho hrudník a během několika málo minut usnula. Poslední co jsem zaznamenala, bylo jak si pustil televizi.

Probudila jsem se o několik hodin později. Venku už byla tma, televize byla vypnutá a do obýváku proudilo světlo pouze zavřenými dveřmi z kuchyně. Promnula jsem si obličej, abych se trochu probrala. Podívala jsem se na telefon, a zjistila, že je něco málo po 8 hodině. Spala jsem tedy něco kolem 6 hodin.
Jakmile jsem se trochu rozkoukala, vstala jsem a šla zjistit, co se odehrává v kuchyni.
Našla jsem tam Charlese, jak se pokouší o něco k jídlu.
,,Co tady vyvádíš?" zasmála jsem se.
,,No, víš, já se pokoušel udělat k večeři něco, co by ti udělalo radost." stál s prsty nad obrovskou mísou plné mouky.
,,Co jsi chtěl vařit?" otočila jsem k sobě jeho telefon s receptem.
,,Quiche lorraine?" ujistila jsem se, že jsem přečetla dobře. Charles přikývl ale poté jsme oba vyprskli smíchy.
,,Ukaž." přesunula jsem si mísu k sobě. On si mezitím umyl ruce. Začala jsem těsto pořádně propracovávat.
,,Nalej si do skleničky trochu studené vody a budeš přilévat dokud ti neřeknu dost." kývla jsem směrem ke skříňce nad našimi hlavami. Udělal co jsem po něm chtěla. Začal postupně přilévat vodu. Vypracovala jsem hladké těsto. Vyndala jsem z něho ruce, ty si omyla, a mísu přikryla fólií. Celou jsem ji pak dala do lednice.
,,Co tě to napadlo?" smála jsem se.
,,Nevím, říkal jsem si, že jíme pořád pastu, tak bychom si mohli dát jednou něco francouzského." usmál se nevinně.
,,Ale že zrovna tohle." kývla jsem k telefonu.
,,Přišlo mi to nejjednodušší."
,,To jsem viděla."

Než těsto pracovalo, vytáhli jsme pečící formu, kterou jsme vymazali máslem. Když jsem dala koláč do trouby, Charles mezitím prostřel stůl.
,,V kolik je odlet?" zeptala jsem se ho, když jsme si sedli.
,,Brzo, už v 5 ráno." promnul si obličej.
,,No, hezký." opřela jsem se. Měla jsem neustále tendenci si hrát s prstýnkem.
,,Nemusíš jezdit, jestli nechceš." usmál se na mě.
,,Pojedu, co bych byla za podporu, kdybych zůstala doma?" zazubila jsem se na něj.
,,Za jak dlouho to bude?" podepřel si hlavu rukama.
,,Déle jak 20 minut to nebude."
,,Myslím si, že se to včera dost vydařilo." začal s úsměvem o svatbě. Při vzpomínce mi létali motýlci v břiše.
,,Sama se divím, že se nic nepokazilo."
Charles s úšklebkem uhnul pohledem.
,,Co." nadzvedla jsem obočí. On se zasmál a zvedl se zkontrolovat troubu.
,,Co jsi mi neřekl?" otočila jsem se jeho směrem.
,,Ne nic." zavřel troubu. Stále se potutelně usmíval.
,,Charlesi Marcu Hervè Percevali Leclercu!!" okřikla jsem ho. On ztuhl, ale moc dlouho mu to nevydrželo.
,,Neříkala jsi, že se to učit nebudeš?" smál se dál. Protočila jsem očima, a na židli se narovnala.
,,Tak to vyklop. Co se pokazilo?" sjela jsem ho pohledem.
,,To víš, že jo, já ti to řeknu, a ty mu hned budeš volat."
,,Dělej." zablokovala jsem mu možnost si sednout. Odfoukl si, a pak se opřel o stůl.
,,Málem žádná svatba nebyla." ušklíbl se.
,,Cože?" vyjekla jsem.
,,No." sklonil hlavu. ,,Carlos jaksi vzal prstýnky do kapsy u mikiny, kterou nechal v autě, který půjčil své sestře Blance." začal s vyprávěním. Nějak jsem nerozuměla jeho slovům.
,,Chceš mi říct, že."
,,A to počkej, ono to mělo ještě dovětek." rozesmál se z plných plic.
,,Ona to auto nabourala, takže skončilo v servisu." dokončil.
,,A to prosím pouhé 3 dny před svatbou."
Schovala jsem si hlavu do dlaní.
,,Nic jsem nevěděla."
,,To byl taky účel. Zjistili jsme to ráno v den svatby, ale zlítail jsem kvůli tomu snad polovinu Nice a Monte Carla."
,,Proboha." zasmála jsem se. Opravdu jsem o ničem nevěděla. Což byl asi účel. Věděla jsem, že bych vyváděla.
Trouba po nějaké době cinkla. Automaticky jsem se zvedla a jídlo nám nandala. Charles jídlo samozřejmě vychvaloval do nebes, na což jsem byla zvyklá.
,,Jak dlouho jste to chtěli tajit?" ptala jsem se u jídla. Charles spolkl svoje sousto.
,,Tak nějak jsme počítali s tím, že se to nikdy nedozvíš."
,,Hlavní je, že to dopadlo dobře."
Po večeři jsme se šli rovnou natáhnout do ložnice. Druhý den ráno nás čekalo brzké vstávání. Charles musel na trénink, já pro novou občanku.
,,Dobrou noc, manželko." vtiskl mi pusu do vlasů.
,,Dobrou noc, manželi." uvelebila jsem se na jeho hrudníku.