I'am lesbian, sorry...

4.

"A jaká je šance, že do 3 měsíců seženete dárce?" zašeptala jsem.

"50 na 50... Nic vám nemůžu slíbit slečno..." zavrtěl hlavou.

"Jakou má krevní skupinu?" zeptala jsem se znovu a polkla slzy, abych se tu nezhroutila...

"B." řekl jednoduše. Kdyby bylo všechno tak jednoduché, jako říct písmenko. Škoda že já mám Áčko.

"Děkuju, že jste si udělal čas." podala jsem mu ruku a otočila se k odchodu. Nemohla jsem se mu dal dívat do očí... I když byl teď jediná záchrana... "Dárce musí být anonymní?" zeptala jsem se ještě.

"Ano." řekl a oblékl si bílý plášť. "Doprovodím vás. Vaše přítelkyně by měla už za týden být tady..." oznámil.

"Dobře..." zašeptala jsem, už jsem neměla ani sílu na to, abych zadržela ten nekonečný vodopád slz.

"Vím, jak se cítíte... Před rokem jsem si prošel tím samým..." soucitně mě chytil za rameno.

"A jak to dopadlo?" podívala jsem se mu do očí.

"Žije. Moje dcera... Snažím se teď být co nejčastěji s ní, protože, když by to nezvládla, nikdy bych si to nedokázal odpustit..." zašeptal. "Určitě se z toho dostane..." řekl s povzbudivým úsměvem. "Na shledanou." kývl a odešel chodbou někam pryč. Otřela jsem si tváře do kapesníku, nasadila jsem si brýle a vydala se domů. Cestou jsem napsala Joshovi, jestli by nepřišel. Odpověď přišla rychle 'Jsem s Harrym, můžeme přijít oba? Rád by tě viděl...' odepsala jsem kladnou odpověď a sedla si na gauč v obýváku se spoustou kapesníčků. Charley spala. Zvedla jsem se tedy a šla za ní. Byla nádherná. Lehla jsem si tedy naproti ní a dívala se jak nerušeně spí. Na ruce se jí třpytil můj prstýnek. I já mám svůj. I když jsou to jenom dočasné, protože jsme musely mít něco co nás obě spojuje, tak jsme si je nechaly udělat na objednávku... Vůbec si nedovedu představit, co bych dělala, kdybych jí ztratila. Ta představa mi vháněla slzy do očí a hlasité vlzyky do úst. Abych jí nevzbudila, odešla jsem si řvát někam jinam. 'Jsme před dveřmi, nechci zvonit, abych jí neprobudil. -J.' udělala jsem si culík a otevřela dveře.

"Ahoj... Pojďte dál." zamumlala jsem.

"Panebože Chelsea..." pohladil mě po tváři.

"3 měsíce..." řekla jsem jenom a po tvářích mi sjely další slzy.

"Chceš si o tom popovídat?" pohladil mě po hlavě. Jenom jsem kývla a za Harrym zavřela dveře.

"Dáte si něco?" zeptala jsem se.

"Vodu." usmáli se.

"Tak?" popohnal Josh.

"Je to tak, že jí zbývají 3 měsíce. Jestli neseženou anonymního dárce..." vzlykla jsem. "Promiňte..." natáhla jsem se pro kapesník a vysmrkala se.

"Určitě ho seženou. Musí..." uklidňoval mě Josh. Harry se na mě soucitně díval a skoro také brečel.

"Za týden se tam nastěhuje..." další vzlyk.

"To znamená, že svatba bude do týdne?" zeptal se.

"Ano, asi ano..." kývla jsem.

"Svatba?" zeptal se nechápavě Harry.

"Jo..." zvedla jsem prsteníček. "Přemýšlela jsem nad tím dost dlouho... A tohle moje rozhodnutí utvrdilo... Chci s ní být už na vždy... Nikoho lepšího už na světě není." řekla jsem.

"Sea?" ozvalo se za mnou.

"Ano?" otřela jsem si tváře.

"Ahoj." řekla a sedla si ke mě

"Taky tě miluju..." zašeptala mi do ucha a pevně mě objala. Byla celá vařící.

"Celá hoříš..." políbila jsem jí na čelo.

"Není mi dobře..." položila si hlavu na moje rameno a zavřela oči. "Volal mi doktor..." zašeptala.

"A co říkal?" dívala jsem se na Joshe.

"To co tobě. Nechci, aby si kvůli mně brečela, Chelsea." podívala se mi do očí. Nechápavě jsem si setřela další slzy. "Co se má stát se stane..." propletla si se mnou prsty. "Jestli to nestihnu, vy dva se postaráte o to, aby žila dál a začala nový život." řekla výhružně. Jenom jsem jí sledovala.. Po tvářích mi stékaly slzy. Jak tohle může říct?! Vždyť... Ona mi tu právě řekla, že na ní mám zapomenout? "Půjdu si ještě lehnout. Příjdeš potom?" otočila se zpátky na mě. Já jsem jenom šokovaně přikývla. "Miluju tě." usmála se a líbla mě na rty. Potom se zvedla a odešla. Jakmile za sebou zavřela dveře opět jsem se rozbrečela.
"Chelsea..." přišel Josh ke mě a objal mě.

"Ona... Já to nechápu..." zamumlala jsem mu do ramene.

"Jenom pro tebe chce to nejlepší..." pohladil mě po hlavě. Neměla jsem na to, co říct... Prostě... Jsem byla ticho a čučela do blba.

"Zítra příjdeš?" zeptal se Josh.

"Zítra jdu na molo..." zamumlala jsem.
"Dobře... Budu držet palce." dal mi pusu na čelo.

"Díky..." zamumlala jsem. "Nevím, co bych bez tebe dělala..." dala jsem mu pusu na tvář.

"Tak mi půjdeme." zvedl se.

"Dej si sprchu a pořádně se vyspi." naposledy zavítal do mých vlasů a potom odešli.

"Charley?" opatrně jsem vešla do ložnice. Spala. Vzala jsem si tedy pyžamo a šla do sprchy. Zítra bude náročný den...

***

"Chelsea... Mám jí tady, je připravená, ano..." řekl George do mikrofonu. "A jdeme za 3, 2, 1... Pustil mi ruku a já vyšla na svých dlouhých nohách. Házela jsem úsměvy na všechny strany a soustředila jsem se, abych nesletěla na zem. Zapózovala jsem před fotografama a vydala se zpět. "Výborný výkon, Chelsea! Můžeš se jít převléct!" usmál se George a doprovázel další holky. Dneska tu měla být i Charley... Bohužel...

***

"Charley? Jsem doma, lásko!" zavolala jsem a odkopla boty. "Charley?" zavolala jsem znovu. Touhle dobou bývá vzhůru. Otevřela jsem dveře ložnice a polil mě pot. Všechny její věci byli pryč. Nic tam nebylo. Nic. Ani vlas. Moje emoce se ve mě proháněli a ani jedna nevěděla, která se má ustálit. Po dobrých 5 minutách a po vlně vzteku, která mě ale hned přešla, jsem se se zvedajícím se žaludkem odběhla na záchod. Přes slzy jsem nic neviděla, nic jsem neslyšela... Opřela jsem se o zeď a zhluboka dýchala. Opustila mě...? Vypláchla jsem si tedy pusu a doplazila se do ložnice. Na posteli ležel prstýnek a dopis. Na to jsem teď neměla. Sebrala jsem klíčky od auta a jela k Joshovi. Bolest v hrudníku se nedala popsat... Bylo to jako kdyby mi někdo rozdrtil srdce... Co srdce! Celej hrudník...

Zazvonila jsem a čekala. Cítila jsem se zrazená... "Chelsea?" otevřel překvapeně dveře. "

Ona zmizela... Odešla... Prostě, jakoby se po ní slehla zem..." brečela jsem.

"Kdo?" nechápal.

"Ch-charley." zamumlala jsem a to byl moment mého psychického zhroucení. Podlomila se mi kolena a nedokázala jsem s tím nic udělat. Naštěstí mě Josh chytl a dotáhl dovnitř. Potom co za námi zavřel dveře mě vzal do náruče a s uklidňujícíma slovama mě odnesl k němu do ložnice.

"Co se stalo?" odhrnul mi vlasy z obličeje.

"O-o-odešla. K-když jsem se se vrátila domů, ne-nebyla tam... A a-ani její věci... Na posteli byl prstýnek a nějaký dop-pis..." snažila jsem se uklidnit, ale moc mi to nešlo... Vzlyky ovládaly celé mě tělo.

"Chelsea..." přitáhl si mě blíž k sobě. "Mám nápad." řekl. "Pojedeme se podívat do nemocnice, jo?" otřel mi tváře.

"D-dobře." kývla jsem. Tak jsme se naložili do jeho auta a vyjeli jsme směr nemocnice.