I'am lesbian, sorry...

39.

"Teď mi řekni co ti vadí na tom, že chci, aby sis užívala?" řekla naštvaně.

"Protože chci být s tebou!" zaprotestovala jsem.

"Už jsem ti to vysvětlovala Chelsea... Nechci aby ses pak cítila, že si nebyla mladá dost dlouho..."

"Ale svatba neznamená, že budeme sedět doma na gauči a popíjet čaj, čumět na bednu a vychovávat děti! To neznamená, že už nemůžeš jít ven a dát si pár skleniček..." bylo mi do pláče. "V pátek ses vrátila? A 3 dny jsem byla v tahu... Misto toho, abych byla s tebou a pomáhala ti... Lítám si po fesťáku. Já neříkám, že se mi to nelíbí, ale jsou důležitější věci... Jako třeba to, co je mezi námi..." následovala odmlka. "Záleží mi na tom... Chci ti pomáhat, protože vím, že to není lehký... Nechci abys na všechno byla sama..."

"Ale já nechci, aby ses o mě starala..." řekla naštvaně. "Já nejsem tak stará, že potřebuju 24 hodin denně chůvu..." podívala se mi do očí.

"Já neříkám, že jsi stará... Já říkám, ,že chci být s tebou... Protože si teď byla dva měsíce v nemocnici kurva!" teď už jsem to nevydržela a slzy mi stekly po tvářích.

"Ale až se to mrně narodí budeš muset být doma... Tak buď teď venku..." už se uklidnila. Částečně.

"To ti tak strašně vadí, to že jsem doma? Že chci být s tebou? Že tě mám ráda a proto s tebou chci trávit čas? Protože pam budeme mít každá spousta práce... A budeme v tahu? Mango má novou kampaň a já odjedu do Itálie... Stačí ti to jako dost velká volnost? Tak proč sakra teď nemůžu být s tebou doma... Nechci chlastat každý den a spát do 12... Protože mi bude blbě... Je to tak těžký pochopit?!" teď už jsem to v sobě nedržela... Otočila jsem se k ním zády a brečela si do dlaní...

"Chelsea..." ozvalo se za mnou.

"Nech mě..." odehnala jsem jí od sebe a vyšla z kuchyně ven. Musela jsem to že sebe nějak dostat a jako jediná možnost mě napadlo uklidit v obýváku... Musela jsem přemýšlet nad Charley. Snažila jsem se jí pochopit, ale neviděla jsem jediné racionální vysvětlení...

"Chelsea?" přišla za mnou Lara.

"No?" usmála jsem se a otřela si slzy.

"Tys brečela?" zeptala se a hned šla ke mě blíž.

"To je jedno..." mávla jsem nad tím rukou.

"Chtěla jsem ti poděkovat..." v očích měla slzy. "Za to že si mě nenechala... Za tím stanem..." zašeptala a už opět brečela.

"Už na to nemysly..." objala jsem jí. "Udělala bych to klidně znovu... Mimochodem... Nenech se od Michel komandovat. Máš právo na vlastní život, podle toho, jak ho chceš ty." usmála jsem se a otřela ji tváře.

"Děkuju..." brečela. "Miluju tě... Už nikdy nebudu nikoho milovat tak jako tebe..." řekla.

"Šetři si to pro někoho koho budeš mít opravdu ráda... Ne pro někoho koho potkáš na kalbě a kdo byl tvůj první..." mrkla jsem na ní a ona se začervenala... "Nemusíš se červenat pokaždé, když mám nějakou narážku..." usmála jsem se. "Ale je to roztomilý..." usmála jsem se.

"Já už jsem byla v pohodě, ale jak jsem sem přišla, jakmile jsem té viděla... Všechno se mi vrátilo zpátky... Úplně... A to co jsem řekla myslím vážně... Nedokážu si představit odejít odsud a dál předstírat, že mám Michel ráda aspoň tak z poloviny jako tebe..." zašeptala.

"Nemůžu ti dát to, co po mě chceš..." smutně jsem se usmála a chytla ji za tvář. "Bude ještě někdo lepší než já... Věř mi... Taky jsem byla v 16 zamilovaná až po uši a nedokázala jsem si život bez ní představit... Teď mám Charley... A bez ní si život už vůbec nedokážu představit... Musela jsem si jí vybojovat... A nebylo to lehký..." usmála jsem se.

"A stálo to za to?" ozvalo se za námi.

"Rozhodně..." odpověděla jsem téměř okamžitě a usmála se.

"Promiň..." řekla potichu.

"Pak to dořešíme..." Zavrtěla jsem hlavou.

"Dobře, nechám vás osamotě..." usmála se, otočila a odešla do kuchyně.

"Chtěla bych mít vztah jako ty a Charley..." sedla si na gauč.

"Budeš mít. Jenom tomu děj čas..." usmála jsem se a narovnala gauč.

"Kdyby něco, kdykoliv můžeš přijít... Z žádnou z holek nevědí války a jsme dobrý kámošky... Tak kdyby něco... Klidně přijď..." usmála jsem se.

"I s Michel?" zeptala se.

"Ne, Michel je jedinou výjimkou... Je děsná..." mrkla jsem na ní a obě jsme se rozesmáli.

"Laro? Můžeme jít?" usmívala se Michel na prahu dveří.

"Ne, já tu ještě budu..." řekla.

"Ale-" chtěla protestovat

"Nechci s tebou nikam jít... A už mě nech na pokoji..." zamračila se a já dělala že tam nejsem.

"Rozcházíš se se mnou?" byla naštvaná. Hodně naštvaná.

"Jo." řekla Lara. "Nebaví mě to s tebou... Jsi taková... Ztuhlá..." založila si ruce na prsou moje blondýnka.

"Fajn... Ale nelez za mnou..." řekla, spíš vyplivla a bez rozloučení odkráčela pryč. Ven že dveří a upřímě, doufám, že je to naposledy, co jsem jí viděla.

"Řeklas jí to samý, co já před 4 lety..." zasmála jsem se.

"Že je ztuhlá?" zeptala se.

"Jo..." obě jsme se rozesmály.

"Jak jste se seznámili s Joshem?" sedla si na gauč a já naproti ni, protože už jsem měla tak nějak všechno uklizené.

"Vyrůstali jsme spolu. Je to jedna z nejdůležitějších osob v mém životě..." usmála jsem se.