I'am lesbian, sorry...

27.

Drag je obrovský fesťák nedaleko Londýna... Blízko mého 'hnízdečka lásky' jak to Charley jednou nazvala. To byl další důvod, proč jsem si tam ten byt kupovala... Na Draga, chodíme s Joshem od mých 16... A zatím jsme to ani jednou nevynechali... Zítřek nebude výjimkou. Jinak trvá dva dny a proto je tu potom ten můj byt. Nikdy jsme neměli sílu na to, abysme došli domů... Dojeli nepřipadá v úvahu, protože jsme byli vždycky zlitý jako prasata, ale protože je tohle necelých 13 kilometrů daleko... Risk je zisk a zatím nás policajti nikdy nechytli...

Momentálně sedím na gauči s hrníčkem čaje v rukou a koukám se obrovským oknem ven na Londýn. Můj milovaný Londýn. V místnosti svítí jenom světýlka, která jsou podél oken, takže je tu krásné přítmí... Ale nejsem tu sama... Charley je v koupelně, chystá se spát a mě dělá společnost samota a pocit ztráty. Nikdy jsem neměla pocit, že někoho ztracím tak moc, jako teď... Jakobych se s ní měla rozloučit a jít svou vlastní cestou... A ona svou. Ale já nechci... Tak strašně to bolí... Tak strašně bych chtěla být jako ta Chelsea před 3 lety... Párty za párty a chlast za chlastem. Neříkám tím, že Charley nemám ráda, ale... Vážně to teď všechno skřípe. Celý ten vztah... Mám pocit, jakoby mě potřebovala jenom k tomu aby mohla dýchat... Jinak si nedokážu představit to, jak se chovala v nemocnici... A dneska. Po tvářích mi stekly slzy. Ani jsem neměla sílu je nějak utírat. Spíš jsem nechtěla... Místo toho jsem si k puse přiložila hrníček s čajem a napila se.

"Chelsea?" ozvalo se za mnou.

"Hm?" zabručela jsem, ale pořád jsem koukala ven. Ani tomu nejdokonalejšímu páru to nemůže trvat věčně... Bez trhlin. Bez hádek. To prostě nejde.

"Dobrou noc. Miluju tě." každovečerní rutina. Přijde mi to tak falešný... Jako nikdy předtím.

"Dobrou." řekla jsem potichu a znovu se napila. Musím být silná...

"Uvidíme se ráno..." řekla a zabouchla za sebou dveře. A jakmile se tak stalo, přestala jsem se ovládat... Mým tělem otřásaly vzlyky a já si horký čaj vylila do klína.

"Doprdele!" zkusila jsem neřvat, ale stejně jsem hrnkem třískla o zem a šla blíž k oknu. Bylo mi jedno, že už je venku zima a vyšla jsem na terasu. Zima okamžitě pohltila moje tělo a tam jsem se u zdi sedla na bobek a brečela si do klína. Proč se všechno kazí? Od té doby, co jsem potkala Harryho se mi hroutí svět. Zimu jsem se snažila ignorovat, ale nakonec jsem stejně rezignovala a vlezla zpátky dovnitř. Tohle se neděje... Je to jenom sen... Všechno je to jenom sen...

Crrrrrr. Budík. Konečně!

Crrrrrr. Houby. Zvonek u dveří.

Mokrý kalhoty šly dolů a župan šel nahoru? Dá se to tak říct? Prostě jsem si vzala župan a šla jsem otevřít nějakýmu debilovi, co zvoní v 10 hodin večer.

Jakmile jsem viděla Caroline snažila jsem se opět zavřít, protože jsem na ní neměla náladu a rozhodně ji nechci vysvětlovat, proč sakra brečím, když ani já nevím konkrétní důvod....

"Chelsea..." řekla potichu a tak jsem dveře opět otevřela.

"Já vím, že se o tom nechceš bavit..." Vstoupila dovnitř a zkopla boty. "Ale nemůžeš to v sobě držet pořád... Od čeho jsou nejlepší kamarádky?" usmála se a objala mě. "Josh říkal, že Charley už je doma... Proč si nezavolala?" zamračila se a potom pokračovala do obýváku.

"Co si blbla?" zeptala se a já mlčela.

"Kde je Charley?" rozhlédla se kolem sebe.

"Spí." kvíkla jsem a pořádně se vysmrkala.

"Nespí..." ozvalo se za mnou veselým tónem.

"Charley..." vypískla Caroline a hrnula se k ní. "Tak strašně dlouho jsme se neviděly..." dala ji pusu na tvář a obě odešli do kuchyně. Zůstala jsem tam stát s otevřenou pusou a do očí se mi opět hrnuly slzy.

Zmohla jsem se na tiché "Co to kurva?" a bylo rozhodnuto. Jedu za Joshem. Takže jsem se šla obléknout do svých oblíbených věcí, což byli tepláky a tričko, co mi dal Josh porůznu k narozeninám. Vzala jsem mobil, klíče od mého auta a byla jsem ready.