I'am lesbian, sorry...

8.

3rd person's P.O.V

Chelsea propustili hned. Pořád ji naplňoval pocit prázdnoty, ale stále se cí­tila fantasticky, dí­ky tomu snu. Byl nádherný. Sice si jejich svatbu představovala jinak, ale tahle alespoň byla... Caroline jí zopakovala všechno co slyšela a co si o tom myslela, zatímco Chelsea vezla domů.

Jakmile holky dorazily, obě se svalily na gauč s hrnkem čaje a sušenkama. Caroline přemlouvala Chelsea, aby si dopis přečetla. Měla stejný názor, jako její máma. A tak se zvedla a došla pro něj. Položila ho na stůl před sebe a Caroline.

"Tak už ho otevři." povzbuzovala jí její blonďatá kamarádka.

"Co když tam je, že už mě nikdy nechce vidět." kousla se do rtu a rozlepila obálku.

"A co když je tam důležitáitá informace?" zvedla obočí. "Chelsea... Charley znám... Seznámili jste se díky mě... Miluje tě celým svým srdcem, kdybych tohle všechno věděla rovnou, dokopala bych tě k tomu dří­v!" zamračila se a tak Chelsea dopis rozevřela. Nebylo to psané jejím rukopisem, takže to vůbec nemusí být pravda... Přečtla si jenom 'Milá Chelsea', když ji přerušil telefon.

"Haló?" řekla naštvaně.

"Ahoj... Ehm... Tady máma. Chtěla jsem se jenom omluvit... Prostě... Neměla jsem ří­kat ty věci. Ráda bych byla babička." řekla potichu.

"V pohodě... Měla si pravdu... Stejně už je pozdě." zamumlala jsem na oko ospale.

"Ty jsi tam šla?" zeptala se překvapeně.

"Samozřejmě... Co si čekala mami... Zavoláme si potom... Jsem unavená. Chci se ještě chvilku prospat." zamumlala a po rozloučení zavěsila. Lhala, ale co se dalo dělat? Neměla na ní­ teď momentálně náladu a ona by jí­ jinak pokoj nedala.

Podí­vala se znovu na Caroline a ta kývla. Nervózně se tedy začetla do řádků a zůstala sedět s otevřenou pusou. "Pane-bože..." řekla smutně, šokovaně, naštvaně a úlevně najednou.

"Co tam je?" mračila se a vzala Chelsea dopis z ruky.

"Jeď, hned!" rozkázala a hodila po ní­ bundu. Chelsea nestihla ani přikývnout a už vybíhala do garáže a Caroline hned za ní­. Naskočily do auta a vyjely směr nemocnice. Opět. Nikdo je nezastavoval... Jen na recepci se zeptala na kterém pokoji leží a to ji bez problémů řekli. 3 patro, pokoj 3112. To je debilita osudu... Ležela tam v bezvědomí­, přesně, jak se psalo v dopisu. Jak to někdo mohl vědět? Jaktože je v bezvědomí? Co se to děje?
"Počkám tady." řekla Caroline.

Chelsea brečela. Viděla svoji lásku na nemocniční posteli bílou jako stěnu. Ani si neuvědomila, jak extrémně moc jí chyběla. Opatrně otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Sedla si k ní na židli a chytla ji za ruku. 

"Charley." řekla plačtivě. "Proč si mi něco neřekla? Já myslela, že už mě nikdy nechceš vidět." popotáhla a otřela si slzy. "Dva měsí­ce... Dva ztracené měsíce, kdy mě ten hajzl držel od tebe..." mluvila dál. Ale teď jakoby ji neměla co ří­ct.

"Zdálo se mi o naší svatbě." usmála se přes slzy. "Byla nádherná! Představovala jsem si jí­ tedy jinak, ale na tom nezáleží­..." přiložiila si její ruku k ústům a polí­bila hřbet. Opět se odmlčela na delší­ dobu.

"Proč ses pokoušela zabí­t... Vždy byl způsob, jak mi zavolat... Ale je to i moje chyba. Prosí­m, probuď se." tiše vzlykala. "Miluju tě Charley... Tak strašně moc..." hladila ji. To bylo asi jediné, co teď mohla dělat... Cí­tila se celá... Jakoby našla tu část, která ji chyběla.

"Když mluví­te na lidi v bezvědomí a jste jí­ blízká, pomáhá jí­ to se dostat do reality." řekla sestra, která právě přišla.

"Neví­te něco o jejím zdravotním stavu?" zamumlala Chelsea.

"Vím jen, že proběhla transplantace... A že to vypadá dost nadějně. Ještě vím, že se před dvěma dny pokusila o sebevraždu a proto ji teď doktoři drží­ v umělém spánku... Tělo potřebuje klid na akceptování cizí­ krve... K tomu potřebuje léky a ty dva týdny nebrala... Schovávala si je a před dvěma dny se málem předávkovala." řekla sestra a zkontrolovala všechny životní­ funkce. "Už ji pomalu probouzí­. Tak do týdne maximálně bude opět vzhůru." povzbudivě se na ní­ podí­vala a opustila mí­stnost. "Mimochodem, slečno... Budou končit návštěvní­ hodiny... Přijďte zase zí­tra. Nikam Vám neuteče." tak to byl dost hloupý vtip. "Pardon." řekla jenom a odešla.

"Přijdu zítra... Miluju tě." pohladila jí po čele a vtiskla hubičku na její rtí­ky. "Miluju tě, a ty to víš..." řekla ještě a potom už se vydala ven.

"V pohodě?" zaptala se Caroline. "Ano... Jsem ráda, že jsem jí viděla... Jen nechápu, proč se pokusila zabí­t..." zamumlala ospale.

"Pojď... Já sem přjdu zítra. A taky teda nechápu, proč mě sem předtím nepustili..." Zavrtěla hlavou a společně s Caroline odjely.