I'am lesbian, sorry...

23. (vyprávění)

"Když si na to vzpomenu, je to šílený... Já... Jsem zmlátila o 8 let staršího chlapa..." zahihňala jsem se. "A on mi jenom roztrhl obočí a samozřejmě ze mě vycucal £1.600, kdybych neměla dobrýho právníka, tak asi víc..." Zavrtěla jsem nad tím hlavou. "Ale jak jsem řekla... Jsem ráda, že jsem to udělala... A udělala bych to znovu a klidně víckrát. Až se mi dostane do rukou ten hajzl, co ti udělal tohle, zabiju ho. Přísahám." zašeptala jsem jí do ruky a po tvářích mi skáply slzy.

"Nikoho nezabíjej..." ozvalo se zničeho nic a mě asi přestalo bušit srdce. "Ve vězení mi budeš houby platná... Nechci bez tebe být ani žít." stisk ruky mi byl najednou oplácen a já nevěděla co mám dělat. Jenom jsem sledovala její bledý obličej s náznakem růžové barvy. "Kde si byla tak dlouho?" zvedla ruku a pohladila mě po tváři.

"Charley..." zašeptala jsem a chytla si její ruku, aby mi už nikam neutekla.

"Ano..." zašeptala a konečně otevřela oči.

"Miluju tě... Tak strašně moc." zašeptala jsem a šoupla se ještě blíž k ní.

"Taky tě miluju." usmála se a otočila na mě hlavu. "Myslela jsem, že už mě nikdy nechceš vidět... Měla jsem strach že jsi mě v tom nechala... Nebyla si tu a doktor mi nic nechtěl říct." plakala.

"Jsem tady a už nikdy nikam nepůjdu. Ne bez tebe." políbila jsem jí ruku a užívala si pocit naprostého štěstí.

"Můžeš klidně pokračovat ve vyprávění..." usmála se otočila se na bok, aby na mě viděla.

"Slyšela si mě?" zvedla jsem obočí.

"Slyšela jsem každé tvé slovo... Ale nepamatuju si úplně všechno... Zmiňovala si Laru?" zvedla obočí a já jsem nejspíš zčervenala. "Dělám si srandu. Je fajn o tobě vědět něco víc, než jen 'Vystudovala jsem obchodku a potom jsem šla do modelingu... Mám dvě sestry a nejlepší přítelkyni na světě." zasmála se. Měla pravdu. Nikdy jsem jí neřekla o mojí minulosti a ona o té své... Takže to bylo prakticky fér.

"Ehm... Dobře..." kývla jsem a přesunula se zpátky do vyprávění.

***

Obočí opravdu modralo. "To je v pytli!" zamumlala jsem a přemýšlela co dělat.

"Co se ti stalo?" přišla za mnou a vzala za rameno.

"Na tom nesejde, Charley... " chytla jsem jí za ruku na mém rameni a podívala se na odraz v už našem zrcadle. "Zůstaň se mnou, prosím..." zašeptala jsem.

"Zůstanu." řekla a objala mě.

Byla jsem ráda, že jsme opustili téma, jak se mi stalo to obočí... A po snídani jsme se jenom tak válely v posteli a mazlily se spolu, než nás k obědu vyrušil zvonek.

Otráveně jsem se zvedla a došla tam. "Dobrý den..." usmál se mladý policista.

"Dobrý?" zamračila jsem se. Tohle není dobré...

"Tohle mi podepište." podával ke mě papír s tužkou.

"Obžaloba? Za co?" podívala jsem se mu do očí.

"Za ublížení na zdraví... Pokud budete mít dobrého právníka vyjde vás to jenom na £1600." usmál se. A to je teprv půl 11 ráno! To si teda pohnul... Hajzl jeden!

"Díky za radu..." přečetla jsem si papír. "Co když to nepodepíšu?" zeptala jsem se se zvednutým obočím.
"Potom mám právo vás zatknout. Pokud se nedostavíte k soudu, budete trestně stíhána. A hrozí vám až 6 měsíců vězení." řekl s úsměvem.

"Hm... Bomba..." řekla jsem jenom a papír radši podepsala...

"Nashle." zasalutoval mi a odpochodoval.

"Kdo to byl?!" volala Charley z ložnice.

"Nevím... Asi si spletl patro..." zamumlala jsem. Potlesk Chelsea... Lepší výmluvu si vymyslet nemohla...

"Patro?" zvedla obočí s úsměvem. Jen jsem pokrčila rameny.

"Jsi vtipná... Tak co se stalo?" založila si ruce na prsou a vzala mi papír z ruky. Sakra.

"Chelsea... Čekám vysvětlení..." zamračila se.

"Já... Nevím, jak to vysvětlit..." pokrčila jsem rameny.

"Trestní oznámení za ublížení na zdraví... Marc. Co si mu udělala?" kulila oči. "To obočí ti udělal on?" řekla vystrašeně.

"Jo... Udělal... Trochu jsem mu zmalovala obličej a údolí mezi nohama..." ušklíbla jsem se nad pojmenování jeho nádobíčka.

"Proč?" nechápala.

"Protože ti ublížil. Nenechám nikoho, aby na tebe sahal!" zamračila jsem se. "Navíc... Charley! Zbil tě! Co jsem měla dělat? Nechat to být? Koukat na tebe jak máš fialový oko a říct jenom než se vdáš tak se ti to zahojí? Vážně?"

"To neříkám... Ale..." mumlala. "Kdyby se ti něco stalo, nikdy bych si to neodpustila. Navíc... Já jsem mu včera dala taky..." řekla potichu a objala mě.
"A já si říkala, že je nějakej vyfešákovanej... Ale nic mi neudělal." usmála jsem se a nechala se políbit.

"Zvu tě na oběd, co říkáš?" mrkla jsem na ní a obě jsme se smíchem běželi do ložnice.