I'am lesbian, sorry...

54.

"Jste si jistá, že opravdu 2 dny nebyla doma?"

"Jste si jistý, že je tohle seriózní otázka?" zvedla jsem obočí. "Jsem si tím na 110 000% jistá..." zaťala jsem ruce v pěst.

"Dobře..." kývl. "Sepíšeme výpověď a vy mi mezitím zavolejte toho Gandyho..." ušklíbl se.

***

"Tak co?" přiběhl ke mě David. Jen jsem pokrčila rameny.

"To je v prdeli..." měl šílený kruhy pod očima a na obličeji mu vystouply všechny vrásky.

"Vy jste David Gandy?" jen přikývl a následoval policajta do vyslýchací místnosti.

***

Seděla jsem doma na gauči a koukalas do blba. Čekala jsem na telefonát od policie.

David naproti mě. "Tohle si v životě neodpustím..." mumlala jsem.

"Zvoní ti mobil." řekl pohotově David a nastražil uši. Jedním přejetím jsem přijala hovor.

"Našli jsme její auto. Je před domem Caroline ............. (Příjmení). Právě ji vyslýcháme. Mohla byste přijet?"

"Hned tam budu." vytípla jsem jsem hovor a s pohledem na Davidovi jsem popadla klíče od auta.

"Našli její auto."

***

Týden! Týden nebyla doma a nikdo o ní nic neví... Policie pořád pátrá a já jsem nespala. To samé David. Chod firmy nechal na společníkovi, ale pořád sedí jako na trní...

"Běž si lehnout... Takhle nic nevyřešíme..." promluvil najednou.

"Ještě chvilku..." zivla jsem si a pro jistotu se ještě napila kafe.

"Charley..." promnul si spánky.

"Fajn... Ale co ty?"

"O mě si staros-"

Telefon! Doslova jsem přeskočila gauč a chňapla po něm.

"Prosim?"

"Našli jsme ji, je hospitalizovaná v nemocnici. Ale je v umělém spánku. Bylo by dobré, kdybyste sem přijela."

"Budu tam."

"Našli ji! Je v nemocnici."

***

"Slečna Cox?" přišel za mnou policista hned u vchodu nemocnice, kde byla snad miliarda novinářů.

"Ano."

"Pojďte za mnou." řekl suše a vedl nás kamsi do hloubi nemocnice.

Ležela na lůžku celá pobitá, ovázanou ruku a připojená na všechny možné přístroje. Tenhle pohled mě skolil na kolena. Spadla jsem na zem a brečela.

"Slečno... Pojďte prosím se mnou." řekl policajt a pomohl mi nahoru.

"Mužů jít dovnitř?" zeptal se David. Chlápek kývl a podíval se na mě. "Za chvíli pro vás přijdu a odvezu vás na stanici. Asi chcete vědět co se dělo..." kývla jsem na souhlas a následovala Davida dovnitř místnosti.

Seděl u ní a držel ji za ruku.

"Je tak studená..." promluvil. "Kdyby ten přístroj nepískal, nevěřil bych že je živá..." zašeptal se slzama v očích a uvolnil mi místo na židli.

"Sea..." zašeptala jsem a políbila ji na hřbet prstů. "Miluju tě..."

"Dobrý den! Ahoj Charley. Mrzí mě, co se stalo..." přišel George. "Jsem doktor Swan." podal ruku Davidovi. "Takže..." vyndal si desky. "Chelsea utrpěla mnohočetná zranění. Kromě silných pohmožděnin v břišní oblasti, má nataženou ruku, a lehký otřes mozku plus ztratila hodně krve." podíval se na nás soucitným pohledem. "Už jsi mluvila s policií?"

"Ne." kvíkla jsem.

"Drž se..." silně mi stiskl rameno. "Tak za týden by mohla být doma." řekl mezi dveřmi.

"A dítě?" vyhrkla jsem, abych ho zastavila.

"Je v pořádku, ale našli ji právě včas." potom opustil místnost.

"Už nebreč..." sedl si ke mě David.

"Jak nemám brečet?" podívala jsem se na něj. "Vždyť malém umřela... Kvůli tomu, že jsem úplně blbá..."

"To přiznávám, ale mrtvá není, takže toho nech, protože ji tím nijak nepomůžeš... Dneska už se neprobudí... Měli bychom jet na tu stanici a pak se vyspat. Oba to potřebujeme víc než sůl." zvedl mě.

"Zítra přijdeme." políbila jsem ji na čelo a nechala se Davidem odvést do auta a potom na stanici.

"Dáte si něco k pití?" zeptal se policista.

"Ne, děkuji..." odpověděla jsem a připravovala na nejhorší.

Takový rychlé nenapínavé rozuzlení, ale co... No ne? :)

Terry*

Mimochodem, mám špatné zprávy...

Tenhle díl je předposlední... Nechtěla jsem abyste si u příštího dílu přečetly - Jo, je tu konec... Tak jenom takový malý oznámeníčko.