18. (vyprávění)

2.5K 196 1
                                    

"Byla jsem na tebe tak naštvaná... Dala si mi falešný naděje... Já doufala, že zavoláš... Ale ne... Navíc to, co bylo potom... Nechtěla jsem tě ani vidět a zároveň to ve mě vyvolalo touhu tě dostat ještě víc..."

***

"Co tu děláš?" zamračila jsem se.

"Sedím... Viděla jsem tě v autě, ale na klepání si nereagovala." čučela jsem na ní jako na debila.

"V první řadě bych se chtěla omluvit... Ztratila jsem to číslo... A jak známe Caroline..." povzdechla si.

"Je to blbý... Ale je to pravda... Nelžu." podívala se na mě se skleněnýma očima.

"Odpuštěno..." kvíkla jsem.

"Děkuju. Myslíš, že bys mě mohla odvézt ke Caroline?" usmála se.

"No jasně..." konečně jsem zařadila a rozjela se pryč. Cestou jsem viděla Laru, jak se na mě nechápavě dívá.

"Vypadalo to, jako kdyby tě znala..." řekla.

"Ty tady bydlíš?" zeptala se znovu.

"Ne... Mám tu byt, to ano... Ale jen na to jedno. Nikoho si nikdy domů nevodím... Pak se to mstí..." mrkla jsem na ní. Vypadala zaskočeně.

"Kolik že ti je?" zamračila se.

"19. Bude mi 20. Brzo." byla jsem jak vyměněná... To není možný... Ještě před chvíli jsem na ní byla naštvaná a teď? Povídám si s ní o mém sexuálním životě?

"To je jedno... Nech to plavat..." řekla jsem rozmrzele a chytla volant pevněji.

"Takhle jsem to nemyslela, promiň... Já jenom... Neznám nikoho, jako ty... Kdo má 'hnízdečko lásky...' promiň... " to mě zamračilo ještě víc.

"Počkej, jak si to nazvala? 'hnízdečko lásky?' to je asi pro ty co se milujou, ne? Nikdy jsem tam neměla nikoho koho bych vážně milovala... Jenom takovej ten pocit, že bez někoho nemůžeš být... Začínám si myslet, že láska neexistuje... Ale je tu něco co mi ten pocit vyvrací." Zastavila jsem a podívala se na ní. Ani jsem si nevšimla, že mě celou dobu sleduje s úsměvem na rtech.

"Jsme tady." usmála jsem se.

"Co je to?" zeptala se a očima mi putovala po obličeji.

"Jedna osoba, na kterou nemůžu přestat myslet... Už mi z toho hrabe... Navíc... Nemůžu se s ní stýkat... Zakazujou mi to... Myslím... Její přátelé... Ne rodiče." ušklíbla jsem se a podívala jsem se z okna. "Ve dne v noci mám před očima jenom ji... Snažila jsem se na ní přestat myslet, ale nejde to... Prostě už mi z toho hrabe... Nic nepomáhá..." opřela jsem si čelo o volant.

"Na ní? Její rodiče?" zeptala se a tehdy mi to docvaklo.

"Měla bys jít." řekla jsem zamračeně.

"Proč?" nechápala.

"Měla bys jít." zopakovala jsem. Právě jsem se prořekla, že jsem lesba... Bomba.

"Mě to nevadí..." chytla mě za ruku. Jen jsem si povzdechla. Tak tohle je blbý...

"Mám ještě něco na práci... Jestli nechceš jet se mnou... Tak prosím vystup." zopakovala jsem.

"Promiň, že jsem te obtěžovala..." řekla smutně, zatímco, já jsem se koukala před sebe.

"V pohodě.." řekla jsem jenom.

"Mimochodem... Dáš mi ještě tvoje číslo?" řekla mezi dveřmi. Jen jsem kývla a natáhla se pro její mobil. Naťukala jsem jí ho tam a rovnou ji ho podala.

"Měj se a kdyžtak pozdravuj Caroline... A nebo radši ne..." usmála jsem se a ona zabouchla dveře. Co teď? Josh.

Já jsem Vám to sem musela hodit ještě dneska... Nevím proč, ale prostě musela... Mám vás děsně ráda a díky, že čtete! ♥

I'am lesbian, sorry...Kde žijí příběhy. Začni objevovat