Everything Is A Joke

1. Kapitola

"To si ze mě děláš srandu, že jo?" prudce jsem zabouchla skříňku a upřela na Charlie své čokoládové oči. Vypadala stejně zničeně jako já. "Prosím, řekni mi, že je to jen hodně špatný vtip..." zamumlala jsem tiše. Má nejlepší kamarádka mlčky zavrtěla hlavou. Bouchla jsem do skříňky před sebou.

"Taky se jí to nelíbí," prolomila několikaminutové ticho, "ale její rodiče se jí na názor neptali." Charlie se opřela o skříňku vedle mě.

"Tenhle rok měl být úžasný," hlas se mi třásl.

"To tedy pěkně začíná," zašeptala, nad čímž jsem se uchechtla.

"Hele, za dva měsíce jí bude osmnáct. To ji tu nemůžou nechat? Mohla by bydlet u nás, dům máme veliký až moc," vypustila jsem nápad, který mi právě přišel na mysl, když Charlie zabzučel mobil.

"Ne-e. To snad nemyslí vážně," zakřičela na displej a chvíli to vypadalo, že mobil zprovodí z povrchu zemského.

"Co se stalo?" zeptala jsem se znepokojeně.

Na krátko ostříhaná blondýnka na sucho polkla a pak přiškrceně odpověděla: "Za pět minut jim letí letadlo." Ztratila jsem rovnováhu, ale má kamarádka mě naštěstí podepřela.

"C-cože? To už ji dneska neuvidíme?" vyhrkla jsem. Smutně zakroutila hlavou.

"Neuvidíme ji přinejmenším do Vánoc, to by měla přijet. Pokud tedy nepočítáš videohovory." Hlavou mi proběhlo tisíce myšlenek, vzpomínek i rozhovorů. Má nejlepší kamárdka letí do Londýna! A zůstává tam! Bylo to tak. Rodičům Audrey, která strávila celé prázdniny v Anglii, se v Londýně tak líbilo, že se její otec ve firmě, kde pracoval, zeptal, zda-li by nebyla pracovní pozice v Londýně. A oni mu vyhověli! Před Audrey to postavili jako hotovou věc a ona s tím nic nezmohla. Stěhovali se do Anglie. Několik tisíc kilometrů od nás. Nejen, že můj sen jít společně s Charlie a Audrey na vysokou, ležel pohřben sto metrů pod zemí, oni ho ještě pošlapali, poplivali a znemožnili mi užít si pořádný rozlučkový rok.

Najednou mi bylo úplně jedno, že jsme s Charlie ještě neobědvaly. Odešla jsem z konce fronty, kam jsme se v průběhu našeho rozhovoru dostaly, a zamířila si to přímo ven ze školy. Charlie šla hned za mnou. Jediné, co jsem chtěla, bylo lehnout si do postele a zaspat to. Rozrazila jsem poslední dveře, které mi bránily před uniknutím ze školy, a vyšla ven.

"Musím se napít!" dostala jsem ze sebe a doběhla k menšímu hloučku studentů. Vytrhla jsem termosku brýlatému, černovlasému klukovi.

"Díky!" Dlouze jsem se napila a vrátila mu ji. Na mé tváři se objevil znechucený výraz. "Fuj, vždyť já kafe nepiju!" Jako bych svá slova chtěla potvrdit, vyplivla jsem to. Jenže pozřená a následně vyplivnutá káva nedopadla na zem, ale přímo na bílé tričko bruneta, který zrovna procházel kolem. V tu chvíli bych se nejraději pohřbila hned vedle svého snu. Což jsem ale udělat nemohla, tak jsem místo toho zrudla.

"Hrozně se ti omlouvám. Vyperu ti to a už se to nikdy nestane. Nikdy!" vykoktala jsem. Na poslední slova jsem dala zvláštní důraz, aby bylo jasné, že chlapci nehodlám žádné další trička poplivat ani mu způsobit jiné problémy. Charlie, která stála těsně vedle mě, se smála tak, až nemohla popadnout dech. Za to ode mě schytala šťouchanec do žeber, což sice jejímu dýchání nepomohlo, ale už se nesmála.

"Uvidíme, co se ještě stane a nestane," odpověděl tajemně brunet a rošťácky se na mě usmál. V jeho hlase nebyla ani stopa po zlobě či rozčilení. Než jsem stihla pochopit slova, která právě vyřkl, už zase mluvil.

"Jsem Christmas," představil se a svůj rošťácký úsměv ještě zvětšil.

"Já Winnie," odvětila jsem, stále zmatena situací.

"Jako Winnie the Pooh?" pozvedl jedno obočí.

"To říká ten pravej. Merry Christmas, Christmas." Zasmál se.

"Jsi vtipná. To se ti bude hodit," vrhl na mě poslední úsměv, otočil se a odkráčel pryč. Já jsem tam stála a střídavě otevírala a zavírala pusu, jak jsem se snažila pochopit, co řekl a co se právě stalo. Marně.

Okej, vím, že jsem slibovala, že kapitoly budou mnohem delší a tahle moc dlouhá není, ale tak víte co, rozjezd. Jinak, Winnie a Christmas (Expendables :D), to jsou jména, co?