Everything Is A Joke

22. Kapitola

Christmas

Ležel jsem, hlavu zabořenou do polštáře, ruce spuštěné dolů z postele, nohy zamotané do sebe. Ležel jsem a snažil se přitom nemyslet na to, co právě dělají moji rodiče dole v obýváku, na to, jak si tam jejich obličeje prokazují náklonnost tím, jak jsou u sebe až nevhodně blízko, a především jsem se pokoušel vyhnat z hlavy ten obraz jejich spojených rtů, na který jsem se musel dole u večeře dívat. Bylo to jako zkouška odvahy, jako by se máma s tátou chtěli přesvědčit o tom, že je jejich syn dostatečně dospělý na to, aby na ně snesl pohled při aktu líbání. Omlouvám se vám, milí rodičové, ale bohužel musím konstatovat, že zřejmě dostatečně dospělý ještě nejsem.

Ale úroveň mé dospělosti byla ve skutečnosti úplně jedno, protože pochybuji, že si přitom oni vůbec vzpomněli na skutečnost, že nějakého syna mají. Vlastně mě poměrně překvapilo, že byla připravena porce jídla i pro mě. Ale naštěstí jsem nezůstal oklamán tím - zjevně falešným - pocitem, že je nějaký kousíček jejich pozornosti určen mně, moc dlouho. Když jsem se totiž zvedl od stolu a se slovy "fajn, netvrdím, že byste si mě měli všímat, ale aspoň bych uvítal, kdyby si vaše jazyky navzájem přestali všímat dutiny ústní toho druhého, jinak tu večeři asi brzy vrátím zpět na talíř" odešel, ani se neobtěžovali na mě podívat, či dokonce nedejbože s tou popisovanou činností přestat.

Vlastně bych asi měl být rád, že to mým rodičům takhle funguje i po osmnácti letech manželství, hlavně když vezmeme v potaz, že by se bývali možná ani nevzali, kdyby máma neotěhotněla. Nejspíš bych si měl vážit toho, že můj dvaačtyřicetiletý otec má stále oči jen a pouze pro svou o dva roky mladší ženu a že se nevydal na lov s cílem najít si nějakou mladou figurínu na sexy prádlo. Ale i když je to ode mě vrchol sobectví, byl bych rád, kdyby se občas místo práci nebo sobě navzájem věnovali i mně. Stačilo by mi, kdyby se občas zeptali na otázky typu: "Tak jak bylo ve škole?" či "už dlouho jsi neudělal žádný průšvih, není ti něco?" nebo třeba aspoň "hele, chtěli bychom se přestěhovat, co na to říkáš?"

Ale jelikož mi nikdy tyhle otázky položeny nebyly, moji rodiče si nemohli vyposlechnout odpovědi na ně. Nemohli se dozvědět, že ve škole to ušlo (i když uznávám, že tahle odpověď se dala předpokládat), že jsem nějaký průšvih udělal, jen se to k nim nedoneslo, a především nemohli zjistit, že se nikam stěhovat nechci, protože jsem tady spokojený. Tedy, byl jsem tam spokojený.

Zavrčel jsem naštvaně do polštáře, sám netuše, zda za můj vztek může ignorace rodičů nebo ta protivná sebelítost. Nejspíš to bylo to druhé. Nesnesl jsem sebelítost, protože dokazovala, že je něco špatně, přestože si to nechci připustit. A navíc jsem si pak připadal jako hrdinky přeslazených dívčích románů, které se vždy přímo topí v moři sebelítosti a čekají, až jim přijde na pomoc nějaký polonahý krasavec jako plavčík. Ačkoliv já bych raději než toho plavčíka bral pistoli, kdybych si musel vybrat.

Ticho, které v pokoji opět nastalo, jakmile jsem přestal vrčet jako naštvaný pes (nebo spíš ucpaný vysavač), dlouho nevydrželo, protože mi na stole začal zvonit mobil. Na stole. To znamenalo, že se musím zvednout z bezpečí své postele a odstranit si z očí polštář, jenž zajišťoval, že nic nevidím a nemůžu být tedy znovu vystaven pohledu na své rodiče.

A tak jsem se zvednul, polštář odstranil a začal se modlit, aby mi do pokoje nevpadli rodiče, stále se snažící jeden druhého sníst. Sice jsem neviděl žádný důvod, proč by to měli udělat, ale oni by si určitě nějaký našli. Třeba "hele, nahoře máme volný pokoj, který nikdo neobývá, proč se tam nepřesunout?"

Ani jsem se nepodíval na displej mobilu, abych zjistil, kdo volá. Potřeboval jsem být prostě co nejrychleji rozptýlen, abych se nemusel stále užírat myšlenkami na mámu s tátou a opravdu tak riskovat, že tu večeři vrátím zpět.

"Ahoj," ozval se v zařízení hlas, který jsem tipoval jako Jaceův.

"Jacei?" zeptal jsem se, abych se ujistil. Přece jen by mohl být poměrně velký průšvih, kdybych začal mluvit, předpokládaje, že na druhém konci je Jace, a doopravdy by tam byla třeba moje babička.

"Jak jsi to uhodl? Křišťálová koule? Máš v hlavě skřítka, co ti říká správné odpovědi? Ne počkat, já vím. Kouknul ses na jméno volajícího! Christmasi, to jsi opravdu zvládl? A ještě k tomu sám? To by chtělo nějaké ocenění."

Dal jsem oči v sloup a s mobilem u ucha sebou plácnul zpět na postel. Pokud Jace chystal více těchto monologů, odmítal jsem unavovat svoje nohy zbytečně dlouhým stáním. Pak jsem se ho otázal, zda něco potřebuje. Měl jsem přitom hlavu opět zabořenou do polštáře, takže jsem musel mluvit opravdu nahlas a hodně artikulovat, aby mi dokázal porozumět.

"Vůbec ti nerozumím, protože to zní, jako bys právě večeřel polštář." No, skoro se trefil. A moje snaha mluvit zřetelně zjevně byla nanic. "Každopádně chceš asi vědět, proč volám, i když slyšet mě je jistě samo o sobě dar-"

"No jistě, dar ze samotného pekla," pronesl jsem sarkasticky a tentokrát přitom oddálil hlavu od polštáře, aby mi bylo rozumět.

"Budu dělat, že jsem to neslyšel. A teď vážně, chtěl jsem se tě na něco zeptat, pojď ven."

"Ne, to by nešlo, to bych totiž musel projít kolem rodičů a já odmítám oslepnout, už to dneska bylo několikrát jen tak tak, ale naštěstí jsem svoje oči vždy zachránil. Ale nehodlám to riskovat." Nehledě na to, že mu má slova nejspíš nedávala smysl, jsem ho poté vybídl, aby mi tedy tu otázku položil po telefonu. Nejdřív se chvíli zdráhal, ale nakonec souhlasil.

"Christmasi, na rovinu... Nejsem jediný, koho by to zajímalo... Co se stalo? Proč nechceš mluvit o tom stěhování a tak?"

Potlačil jsem touhu do něčeho kopnout, bouchnout nebo něco zastřelit a místo toho jsem jen dal ruku, ve které jsem nedržel mobil, v pěst. Doufal jsem, že se tomuhle tématu vyhnu. Ale zjevně to, že jsem o tom nechtěl mluvit já, neznamenalo, že o tom nechtějí mluvit ostatní.

Po chvilce ticha jsem prohlásil, že je to jedno. A i když byl Jace proti, nakonec mě nechal, abych odvedl řeč jinam.