Everything Is A Joke

23. Kapitola

Winnie

Šlapala jsem po schodech nahoru do druhého patra. Neměla jsem tam momentálně vyučování, což by nejspíš spoustu lidí překvapilo, protože jak je známo, nikdo nevyšlapává schody, když nemusí. Tak je to prostě dáno. Jenže já měla pádný důvod, proč své nohy touto činností zatěžovat.

"Hádám, že tohle zbytečné navštívení druhého patra má nějakou souvislost s Christmasem, viď? Nebo ses jen rozhodla, že začneme shazovat kila i ve škole a schody nám k tomu mají pomoci?" zeptala se mě Charlie, čímž plynule navázala na mé myšlenky. Trefila se. Teda, trefila se s tou první možností, shazování kil jsem momentálně neměla v plánu.

Otočila jsem se na ni a zlomyslně se usmála. "Gratuluji, postupujete do dalšího kola této soutěže. Vaše odpověď totiž byla správná - naším dnešním cílem skutečně je vystřelit si z chlapce jménem Christmas York, který chodí do této školy a jen tak mimochodem je jedním z nejotravnějších živočichů na Zemi," pronesla jsem hlasem napodobujícím moderátory televizních show. Měla jsem přitom ruku v pěst, jako bych v ní svírala mikrofon, což mou kamarádku rozesmálo. Otevírala přitom zrovna láhev s vodou, ale ten smích zapříčinil, že většina vody skončila na schodech nebo na jejích kalhotách, což zase rozesmálo mě. Škoda jen, že u mě to mělo poněkud fatálnější následky.

Nevím, proč nás ve škole učí to, co nás tam učí. Osobně si totiž myslím, že valnou většinu těch věcí v životě nevyužiji. Kdyby nás místo toho učili praktičtější věci, třeba to, že když jde člověk po schodech, má se dívat před sebe, ne se smát a ohlížet se na lidi kolem něj, určitě bych nezakopla. Jenže tohle nás neučí, takže jsem zakopla o poslední schod a vrhla se přímo k podlaze.

Není fér, jak hrdinky filmů a knížek nikdy nemůžou pocítit tu bolest, která následuje po dopadu. Pokaždé je totiž jako zázrakem zachytí jejich největší láska, nějaký úžasný klučina s ještě úžasnějšíma očima, a ony si proto jen opráší imaginární špínu z džín a můžou svěže pokračovat dál v cestě. Jediné, co zachytilo a objalo mne, byla podlaha.

"A kdo se směje teď?" vypravila ze sebe Charlie, zatímco se smíchy málem válela po podlaze vedle mě. Neobtěžovala jsem se darovat jí naštvaný pohled, místo toho jsem se zapřela o lokty a pokusila se vstát. Moje nohy se ale stále nacházely na posledním schodě, a když jsem se zvedala, znovu jsem škobrtla.

Tentokrát jsem zůstala ležet nejméně půl minuty a sbírala síly. Nakonec jsem zvedla hlavu, až když jsem nad sebou uslyšela chlapecký hlas: "Co tam děláš? Hledáš drobný?"

Vedle Charlie, jíž můj druhý pád donutil znovu se naplno rozchechtat, stál Jace a s rukama v kapsách a pobaveným výrazem na tváři mě pozoroval.

"Haha," vydala jsem ze sebe hořce. "Raději mi pomoz na nohy, když toho tahle," kývla jsem hlavou směrem k Charlie, "není schopná."

Jace skutečně učinil, jak jsem po něm žádala, a pomocí napřažené ruky, kterou jsem s radostí přijala, mě vyzdvihl na nohy. Jakmile jsem se ho dotkla, zaplavila mě taková podivná vlna horka a já cítila, jak se červenám. Super, pomyslela jsem si, nebýt toho pádu, při kterém mě nikdo nezachytil, fakt si myslím, že jsem v nějakém romantickém filmu nebo knížce. Naštěstí Jace nejspíš mé červenání nepochytil nebo to aspoň nedal najevo, takže jsem se nemusela cítit tolik trapně. Ale stejně jsem byla nervózní.

Proto jsem se také otočila doprava a poté doleva, abych zjistila, kde stojí moje kamarádka, a mohla jí jedním pohledem jasně naznačit, že bychom se raději měly vzdálit. Naneštěstí to vypadalo, že Charlie tak již učinila, aniž by se uráčila dát mi o tom vědět. Takže jsem tu zůstala sama s Jaceem. Dříve než cokoliv jiného, například než jsem stihla pronést nějakou pitomost, jsem si v hlavě udělala poznámku o tom, že až Charlie znovu uvidím, bylo by vhodné, aby ji přitom přejíždělo auto.

Moje nervozita se sice nejméně zdvojnásobila, ale Jace vypadal být naprosto v klidu. A také, že nepřítomnost mé kamarádky ani nezaregistroval. Nebo možná předtím ani nestihl zaregistrovat její přítomnost?

"Mluvil jsem o tom s Christmasem. Teda vlastně nemluvil. Jakmile jsem se ho totiž narovinu zeptal, dost okatě odvedl téma jinam," konstatoval Jace a dal přitom oči v sloup.

"Hmm, zjevně nebude tak lehké to z něj dostat," povzdechla jsem si, i když ve skutečnosti jsem se momentálně více než Christmasem zabývala tím, jak na mě Jaceova přítomnost působí. Vždyť jsme spolu do školy chodili už pár let a nikdy jsem necítila... Nikdy jsem k němu nic necítila. Myslím. Pravda však byla, že jakmile se objevil Christmas, který se s Jaceem spřátelil, i já jsem si toho blonďáka začala nějakým způsobem více všímat. A pokud jsem se nepletla, tak i on mě.

"Stačí sehnat páčidlo..." pronesl náhle Jace, čímž mě donutil sebou trhnout a chvilku na něj zmateně zírat. Ačkoliv on to ani neřekl tak náhle, protože jen reagoval na moji poznámku, kterou jsem pronesla teprve před několika vteřinami, ovšem pro mě, duchem nepřítomnou, to náhlé bylo. Rychle jsem se ale vpravila zpět do situace a uchechtla se.

"Tak až nějaké seženeš, ozvi se," mrkla jsem na něj a sundala si batoh. Pak jsem ho začala rozepínat, zatímco jsem čekala, jestli chlapec stojící naproti mně ještě něco řekne.

"A musím se ozvat, jen když seženu páčidlo?"

Zarazila jsem se v půlce pohybu, takže můj batoh zůstal otevřený jen napůl. Zvedla jsem od něj oči a nechápavě se podívala na Jace. Až teď jsem uviděla, jak se usmívá. Něco v jeho úsměvu mě donutilo taky jeden na své tváři vytvořit, i když jsem měla spíš pocit, že bych měla překvapeně a zmateně otevírat a zavírat pusu.

Neodpověděla jsem, jen jsem si mlčky prohlížela jeho obličej. On si na oplátku prohlížel ten můj.

Pak jsem po několika dlouhých minutách řekla: "Hele potřebuji si jít teď vystřelit z tvého kamaráda a nesmím dovolit, aby mi utekl, takže si musím pospíšit." A konečně jsem dootevřela svůj batoh, abych z něj mohla vytáhnout jeden z balónků s vodou a ukázat ho Jaceovi.

Ten obdivně hvízdl. "Tak to si nenechám ujít." A tak se vydal hned za mnou, jakmile jsem konečně odešla od schodů a zamířila k oknu, z něhož když se někdo vyklonil, úplně klidně mohl hodit třeba takový balónek naplněný vodou na lidi, kteří zrovna vycházeli ze školy. A přesně to jsem já také hodlala udělat.

I když mě někdy štvalo, že okna na naší škole jsou poměrně malá a také vysoko umístěná, na druhou stranu se některá z nich dala otevírat. Takže když jsem se postavila na lavičku, s Jaceem vedle sebe, lehce jsem okno otevřela. Poté jsme tam několik minut čekali, dokud jsme nezahlédli Christmase.

"Chceš si taky hodit?" zeptala jsem se Jace, zatímco jsem si štelovala ruku tak, abych se trefila do bruneta stojícího tam dole.

"Mám dojem, že by mě ten člověk tam dole pak uškrtil. Ale stát a fandit ti můžu," odvětil a uculil se. A tak jsem hodila první balónek. Dopadl sice kousek vedle, ale Christmase voda z něj stejně trochu pocákala.

Napotřetí jsem se dokonce i trefila. V tu dobu už Christmas propaloval pohledem mě i Jace, dva mávající lidi, vyklánějící se z okna, přestože je to na naší škole z "bezpečnostních důvodů" zakázané.