Everything Is A Joke

11. Kapitola

Seděl jsem u stolu, poslouchal hudbu linoucí se z velkých repráků a snažil se naučit na test, který jsme měli další den psát. Moc dobře to nešlo, protože biologie nebyla zrovna věc, kterou bych měl v oblibě. Koho zajímá, jakou nervovou soustavu má pes, nebo kolik krve nám proudí v žilách. Důležité je, že pes žije a krev pracuje, jak má.

Již potřetí jsem četl krátký odstavec o lidském srdci a snažil se pochopit jeho znění, když se ozval ohlušující zvonek. Trhl jsem hlavou a čekal, zda někdo dojde otevřít. Když se tak nestalo ani po druhém zazvonění, zvedl jsem se a sám se vydal zjistit, kdo nás přišel navštívit.

Otevřel jsem vchodové dveře a daroval Jaceovi, stojícímu za nimi, překvapený pohled. Měl v ruce basketbalový míč a na sobě károvanou košili a černé džíny.

"Ehm, můžeš mi vysvětlit, čím jsem si zasloužil tvou návštěvu?" zeptal jsem se ho s mírným úsměvem. Jakékoliv rozptýlení od učení jsem vítal s otevřenou náručí.

"Nezasloužil. Jsi příšernej, Christmasi. Ale nudil jsem se a ten míč se na mě tak vyčítavě díval, že jsem ho prostě musel vyrvat ze spárů mé mladší sestry, smýt z něj tu příšernou růžovou rtěnku, kterou ségra pravděpodobně ukradla v obchodě pro oživlé Barbie, a vzít ho na vzduch," odpověděl s úšklebkem. Jak jsem z jeho častých narážek pochopil, neměl úplně normální rodinu. Jeho desetiletá sestřička měla většinu šatníku, pokoje i školních pomůcek růžovou, máma milovala pletení, díky čemuž měli polovinu věcí pokrytou nějakým jejím výtvorem, a jeho otec se snažil svou rodinu nevnímat. Jace se zdál být v porovnání s nimi v pořádku.

"Pro své vlastní dobro nechci vědět podrobnosti. Takže, pokud to správně chápu, ty po mně chceš, abych si s tebou šel zahrát?" ujistil jsem se a pokynul mu, aby mě následoval dovnitř.

"Původně jsem měl v plánu z toho míče umixovat pomerančový džus a prodávat ho sousedům, ale tvůj nápad také ujde," odvětil sarkasticky a pobaveně se na mě zakřenil. Jen jsem nad ním dal oči v sloup a ponechal ho stát v předsíni, zatímco jsem si šel vyměnit oblečení.

"Jdu ven!" zakřičel jsem, když jsem se vrátil zpět k Jaceovi. Ačkoliv jsem si nebyl jistý, jestli by si rodiče vůbec všimli, že jsem pryč, stejně jsem jim o tom chtěl dát vědět.

"Já vím!" zařval mi Jace do ucha, načež jsem se plácnul rukou do čela.

"Je to s tebou těžký," konstatoval jsem suše, ale koutky mi cukaly, "ale pokusím se ti to vysvětlit. Já nemluvil na tebe." Jace vytvořil hraně překvapený výraz a zavřel za námi domovní dveře. Můj odchod zjevně nikoho nezajímal.

"S rodiči je to hrozný," prohodil jsem a zasmál se, "ignorují mě a přitom by to mělo být naopak. To já bych měl ignorovat je!" Už dávno jsem si zvyknul na to, že se oba věnují buď práci nebo sobě, takže jsem se tomu jen smál. Víc jsem s tím ani dělat nemohl.

"A ty se jim divíš? Já jsem se tě původně taky snažil ignorovat, ale ono je to strašně těžký, takže jsem to po pár dnech stejně vzdal," odvětil Jace s úsměvem. Strčil jsem do něj a mezitím, co chytal rovnováhu, jsem mu sebral míč.

"Stejně s tím neumíš," vysvětlil jsem sebevědomě, vražděn jeho pohledem, "nebo aspoň ne tak dobře jako já." Roztočil jsem oranžový míč na prstě a vítězně se na jeho majitele usmál. Nebo jsem si aspoň myslel, že se usmívám na něj. Ve skutečnosti jsem svůj úsměv nasměroval na prázdný prostor, kde Jace před chvílí stál.

Zmateně jsem se rozhlédl ve snaze ho najít. Nakonec jsem ho spatřil, jak stojí opřený o zeď pár metrů přede mnou, a upíra svůj pohled do mobilu.

"Doufám, že mi nechceš říct, že jsi také propadl selfie šílenství?" otráveně jsem si povzdechl a zakroutil hlavou. "Ale aspoň už vím, co ti koupím k narozeninám. Selfie tyč. A až mě hodně naštveš, budu tě s ní mlátit," zašklebil jsem se a došel k němu.

"To se opovaž! Ne, že bych nerad dokumentoval, jak skvěle vypadám, ale kdybys mi takovou kravinu dal, nebudu já ten zmlácený," nesouhlasně odvětil a uchechtl se, "a navíc, nefotím se. Chtěl jsem ti ukázat, jaké úžasné fotky jsem pořídil předevčírem." Značně pobaveně otočil svůj mobil směrem ke mně. Naskytl se mi pohled na mě a Winnie, jak stojíme uprostřed školní chodby, a oba vypadáme svým vlastním způsobem jako blázni. Jen jsem protočil oči a radši to nekomentoval.

Za několik minut jsme již stáli na hřišti, já stále s míčem v ruce, Jace připravený mi ho sebrat. Propalovali jsme se pohledem a čekali, až jeden z nás zakřičí.

"Teď!" zařval po chvíli ticha Jace. Oba jsme se dali do běhu, já dribluje s míčem. Doběhli jsme ke koši. Najednou jsem se zastavil. Byl jsem připraven vystřelit - nejlépe se trefit do koše -, ale Jace mi neočekávaně sebral míč z ruky. A bez něj se střílí dost těžko. Nestihl jsem včas zareagovat, díky čemuž měl dostatek času. Vyhodil míč do vzduchu a ten proletěl skrz koš. Naštvaně jsem zaskuhral a doběhl pro něj. Následovalo několik minut plných nadávek, neustálého bouchání míče o zem a vítězných pokřiků.

"Fajn, dneska jsi vyhrál..." neochotně jsem přiznal, když jsme náš zápas ukončili, "ale jen proto, že já jsem stále ještě u učebnice biologie." Skončilo to těsně - Jace měl deset bodů a já pět.

"Samozřejmě, to bude tím. A taky je dneska trochu větší vlhko a nepříznivý vítr," souhlasil se značnou dávkou ironie v hlase. Vrhnul jsem na něj pohled alá běž-někam a napil se vody, kterou jsem si předtím vzal z domu. Náhle mi hlavou bleskla znepokojivá myšlenka.

"Hele, nedal jsi tu fotku mě a Winnie nikam, že ne? To by bylo..." nejistě jsem se otázal. Už tak stačilo, že to viděla polovina školy, nepotřeboval jsem, aby toho byl ještě plný internet.

"Ne," okamžitě mě ujistil, "to bych Winnie neudělal. Ale možná to oříznu a dám tam jenom tebe." Zasmál se, ale já se na něj užasle podíval. Něco mi na tónu jeho hlasu nesedělo.

"Kámo... tobě se Winnie líbí?" položil jsem mu po chvíli otázku, která zaměstnávala mou mysl. Jace se na mě zašklebil.

"Jasně, že ne," odvětil ihned, "jdeme hrát?"

Přikývl jsem, ale v duchu jsem o jeho slovech pochyboval. Protože jsem se o něm za těch pár týdnů, co se díky mému přistěhování známe, něco naučil.

Nikdy si u Jace nemůžu být jistý.

Muhehehe :'D. Úplně se mi to nezdá, ale stejně to vydám :D. Doufám, že se to dá číst. Moc se omlouvám za tu dlouho odmlku a slibuji, že se pokusím to neopakovat. Ale chci moc poděkovat za +100 votes u minulé kapitoly, je to něco nepředstavitelného, mít na jedné jediné části tolik hvězdiček ^^. Budu ráda, když to i dnes ohvězdičkujete nebo mi napíšete komentář❤️

Vaše barablaho :3