Everything Is A Joke

20. Kapitola

Co jsem udělala špatně? Vždyť jsem se ho jenom zeptala, jestli se mu nestýská po městě, ze kterého se přistěhoval. To je snad normální dotaz, ne? Proč se teda tak rozčílil? Mohl mi klidně říct, že se o tom nerad baví nebo tak... A vůbec, to prostě nemohl na tu otázku odpovědět? Stačilo by něco jako "cha, už jsem skoro zapomněl, kde že jsem to bydlel" nebo třeba "no víš, možná trochu, ale už jsem si zvykl" či klidně i "jasně, každý večer brečím do polštáře... dokud si neuvědomím, že nejsem holka", prostě cokoliv, jen kdyby se nezachoval tak, jak se zachoval. Jako totální blb.

A i když jsem se celou noc snažila přijít na nějaké racionální vysvětlení, které by ho omlouvalo, žádné mě nenapadalo a já jeho čin stále považovala za podraz. Prostě by se zvedl a odešel. Sakra, měl mi děkovat, že jsem ho zadržela a došla za uklízečkou, aby nás mohla propustit, ale on místo toho mezitím stejně utekl. Bylo mi jasné, že kdybych se zachovala stejně jako Christmas, pravděpodobně bychom strávili pěknou řádku dní po škole.

Jeho chování mě naštvalo tak moc, že jsem ráno nejdřív vůbec nechtěla do té školy jít, abych tam na něj náhodou nevyjela. Byla jsem ráda, že mě Sarah a ostatní holky z její partičky jakž takž nechaly na pokoji, a neměla jsem potřebu si je proti sobě znovu poštvávat tím, že se s Christmasem pohádám a ony mi to pak budou vyčítat. Navíc jsem zatím nepřišla na to, jak vymazat lidem paměť, takže Sarah stále ještě věděla o tom incidentu s autem pana Batese. A přestože se to uzavřelo již před pár týdny, protože nikdo nedokázal vypátrat, kdo za to může, řekla bych, že pan učitel by se jistě i tak rád dozvěděl, kdo to udělal. A já bych opravdu nerada dostala vyhazov ze školy a ještě stáhla Charlie a Jace s sebou.

Nakonec jsem se ale z postele vykopala a slíbila sama sobě, že zůstanu v klidu a prostě budu jen Christmase vraždit pohledem.

✿ ✿ ✿ ✿ ✿

"Proč jsi celý den tak zamlklá?" otázala se mě Charlie, když jsme se chystaly jít strávit přestávku na oběd na lavičku. Pokrčila jsem rameny a nervózně se usmála, protože jsem nevěděla, jestli jí o tom chci vyprávět. Koneckonců nevím, jestli byly vůbec mé kecy postrádány, protože bych řekla, že Charlie vesele udržovala veškerou konverzaci sama.

"No tak, chci vědět, jaký problém momentálně zaměstnává Winnie Wilsonovou natolik, že mi ani nemůže říct, jestli si mám koupit černé boty nebo fialové," zakňučela ublíženě a já nad ní jen zavrtěla hlavou a uchechtla se. Nakonec jsem ale poraženecky přikývla.

"Fajn." Odmlčela jsem se, abych Charlie ještě více popudila, a pak pokračovala: "Christmas to včera pěkně podělal, chlapec." Přemýšlela jsem, jestli to mám ještě více rozvést a vysvětlit jí, co se přesně stalo, ale usoudila jsem, že pokud to bude chtít vědět, zeptá se. A když ne, taky dobře, nejspíš bych se jenom znovu naštvala.

"Když jste uklízeli tu jídelnu?"

"Ano. Zachoval se pěkně hnusně. Jsem ráda, že kvůli němu nejsem po škole," dala jsem oči v sloup a hořce se zasmála. Charlie mi darovala nechápavý pohled a posadila se na dřevěnou lavičku, ze které byl náhodou výhled na školní hřiště, kde momentálně pár kluků hrálo basketbal. Pak poklepala rukou na místo vedle, aby mi dala najevo, že si mám přisednout.

"Jsem si myslela, že proběhne třeba nějaká líbačka, ale ty spíš vypadáš, jako bys mu měla chuť zakroutit krkem a pak hrát s jeho mrtvým tělem kopanou." Chystala jsem se kousnout do borůvkového muffinu, který jsem si vyndala z tašky, ale má ruka s jídlem se zastavila v půlce cesty k ústům. Nejdřív jsem se uchechtla nad - upřímně velice pravdivou - poznámkou o mé chuti hrát s mrtvolou kopanou, ale poté jsem zvážněla a vrhla na Charlie káravý pohled.

"Ani na začátku to nebylo tolik vtipné, ale teď už to začíná být i lehce otravné. Christmas se mi nelíbí. A po včerejšku ho nemůžu ani vidět," usadila jsem svou kamarádku a konečně se zakousla do svého obědu.

Charlie se zatvářila jako ta nejsvatější ze všech svatých a odvětila: "Nebuď jak malá. Je to jen sranda." Předpokládala jsem, že skončila a čeká, až sežvýkám, co mám v puse, abych jí mohla odpovědět. Jenže ta mrcha, když viděla, že má pusa je momentálně zaneprázdněna a já se tedy nebudu moct ihned bránit, pokračovala: "Ale řekla bych, že jeho kamaráda bys viděla ráda, no ne? I slepý by si musel všimnout, jak jsi Jaceovi málem vytrhla tričko z ruky, aby se nemohl zase obléct." Přidala jsem na rychlosti zpracovávání potravy v mých ústech, abych mohla říct něco na svou obranu, ale můj obličej mě zradil. Celá jsem při poslední větě zrudla a musela jsem vypadat jak rajče.

"Odpovídat ani nemusíš, barva tvých tváří to udělala za tebe," vysmála se mi Charlie, ale já horlivě zavrtěla hlavou.

"To není pravda," namítla jsem, když jsem konečně muffin spolkla. Mělo to znít rázně, tak, aby nebylo o mých slovech možno pochybovat, ale místo toho byl můj hlas přiškrcený a tlumený. Ani já bych si to nevěřila.

"No jasně, vůbec ne. A taky jsem nikdy nepotkala milejší holku než Sarah a dneska je padesátého červstopadu," ušklíbla se na mě Charlie a konejšivě mě poplácala po rameni, jako by mi tím chtěla říct, že všechno bude dobré, pobyt v blázinci je již zajištěn.

Otevřela jsem pusu, abych poznamenala, že červstopad by byl náhodou skvělý měsíc a já jsem naprosto v pořádku, ale blondýnka vedle mě se náhle zamračila. Pak ukázala rukou někam za mé rameno, což mě donutilo se otočit.

"Ale no tak, dneska je tak pěkný den, byla by škoda ho zkazit vraždou," zamumlala jsem a trpce se usmála, když jsem spatřila dvě osoby, které stály jen pár metrů od naší lavičky. Ta blonďatá právě něco vysvětlovala hnědovlasé a měla přitom neoblomný výraz. Hnědovlasá se chvíli vzpírala, ale nakonec poslušně sklopila hlavu a vydala se směrem k nám, prohlížejíc si přitom krásu chodníku.

"Á, náš milovaný Christmas je tu," komentovala jsem jeho příchod ironickým tónem. "Copak nám neseš? Vzkaz od ředitele, že jsme to uklidili málo a máme se dnes vrátit a pokračovat? Vůbec bych se tomu totiž nedivila." Charlie mě bouchla do ramene, aby mi dala najevo, že mám přestat. Učinila jsem tak, ale vyplázla jsem na ni ublíženě jazyk. Christmas se mezitím došoural až k nám a pak konečně zvedl hlavu.

"Ehm..." začal a nervózně si promnul ruce, "mám přikázáno se omluvit." Když dokončil větu, obrátila jsem oči k nebi a začala se ptát mraků na obloze, za co jsem trestaná. Protože přijít k někomu a říct mu, že máte přikázáno se omluvit, si srdce ani odpuštění toho člověka nezíská.

"Dobře."

Christmas se na mě překvapeně podíval. "Dobře, jako že mi odpouštíš?" zeptal se s nadějí v očích.

"Dobře, jako že to můžeš zkusit znovu a tentokrát lépe."

Veškerá ta naděje rázem vymizela. Nejistě si odkašlal a pak spustil: "Mrzí mě, že jsem nepočkal, jestli už můžeme odejít." Sice jsem čekala něco víc, třeba že ho mrzí, že se choval jako vůl, ale i tohle se dalo přijmout.

"Fajn," pohledem jsem vyhledala onu blonďatou osobu, která měla na tomhle zásluhu, a usmála se, "tohle beru. A vyřiď prosím tě Jaceovi vřelé díky, protože bez té omluvy bych tě asi zabila."

Christmas se taky usmál a přikývl. "Takže přátelé?" otázal se mě ještě.

"Nevím, jestli jsme předtím byli, ale fajn, přátelé," přitakala jsem. "Ale už tohle nedělej."

Opět přikývl. "Neudělám." Pak se otočil a dal se na odchod. Nebyla jsem si jistá, ale zdálo se mi, že si sám pro sebe zamumlal: "Snad. Podle toho, jestli se přes to konečně přenesu."

Christmas se moc neumí omlouvat, no. A Winnie si to možná trochu moc bere, ale na druhou stranu, já bych se na jejím místě chovala stejně. Každopádně by mě zajímalo, co si o tom všem myslíte O.o

S naprosto absolutně neuhynulou láskou,
Barry^^