Everything Is A Joke

10. Kapitola

Christmas
Dva týdny. Celé dva týdny jsem chodil po škole, stále se otáčeje
doprava a doleva, aby mi neuniklo ani to nejmenší. Kdykoliv jsem se setkal s Winnie nebo s ní měl společnou hodinu, má ostražitost se ještě zvýšila a já absolutně nebyl schopen dávat pozor. Napomínání učitelů jsem skoro nevnímal a tak si mě brzy přestali všímat, což mi opravdu nevadilo, ačkoliv mi bylo jasné, že se to projeví na mých známkách.

Ale já si nemohl pomoct. Nechtěl jsem schytat vajíčka do obličeje či něco tomu podobného. Nebo si zkrátka nedovedl připustit, že by mohla být v žertících stejně dobrá jako já. Ať tak či tak, začínalo mě štvát, jak si to Winnie zjevně vychutnávala. Úšklebků a sebevědomých úsměvů jsem od ní viděl za těch čtrnáct dní tolik, že bych je ani nespočítal. Zlomyslnost byla vlastnost, jíž zjevně nepostrádala. Naopak, přímo jí oplývala.

"Už to zase děláš?" vrhl na mě otrávený pohled Jace. Když jsem mu po pár minutách stále neodpovídal, s třísknutím přibouchl mou skříňku, čímž mě probral z neustálého skenování okolí. Naštvaně jsem se na něj podíval a skříňku znovu otevřel, protože v ní stále byly mé učebnice. Bylo pondělí dopoledne a na školní chodbě byl větší klid než obvykle, protože se menší část lidí rozhodla ulít se na jistý hudební festival, který mě naprosto nezajímal.

"Sakra Christmasi, přestaň s tím. Pokud takhle budeš pokračovat, brzo zešílíš," s úšklebkem mi doporučil můj kamarád. Jen jsem nad jeho slovy mávl rukou, zandal do své tašky potřebné sešity a vydal se do učebny, kde měla probíhat další hodina. Jace pospíšil za mnou.

"Proč čekáš, až něco udělá?" zeptal se mě znuděně. Náhle jsem se zastavil a daroval mu zmatený pohled. Nechápal jsem, co tím myslí.

"Cože?" odpověděl jsem na jeho otázku otázkou. Zasmál se mému výrazu a pobídl mě, abychom pokračovali v cestě do třídy.

"Ty jsi fakt idiot," pokroutil nade mnou hlavou, stále mě nechávaje v nevědomosti, "copak ti někdo přikázal, že musíš čekat, až ti ona něco udělá? Ve sportu přece taky nenecháváš soupeře získat bod, když jsi ho získal ty, ale místo toho se snažíš dostat další. Nikdo tě nenutí čekat, až ti dá do tašky ptačí trus. Prostě jí ho tam dej první." V ten moment jsme dorazili do třídy a zazvonilo. Hodil jsem tašku na své místo a následoval ji, stále si přehrávaje v hlavě slova Jace.

"Proč mě to nenapadlo dřív?" zamumlal jsem se škodolibým úsměvem. Winnie to měla spočítané. Stačilo jen vymyslet, co jí provést, nejlépe ještě dnes.

"Copak vás mělo napadnout dřív, pane Yorku? Dávat při hodinách pozor?" ozval se znenadání za mnou učitelův hlas, načež jsem sebou překvapeně trhl. Zřejmě jsem to neřekl tak potichu, jak jsem měl v úmyslu.

"Právě naopak. Konečně mi došlo, že bych ve vašich hodinách mohl dohnat svůj spánkový deficit," opáčil jsem s úsměvem tak velkým, aby pochopil, že to nemyslím vážně, ale zároveň se na mě přehnaně nenaštval. Třídou se ozval náhlý záchvat kašle, jak se každý snažil zakrýt smích. Učitel nade mnou jen zavrtěl hlavou a radši se nadále tématem nezabýval.

✿ ✿ ✿ ✿ ✿

"Přišel jsem na to," oznámil jsem Jaceovi, jakmile skončila hodina. Pozvedl jedno obočí na znamení nechápavosti, takže jsem pokračoval. "Vím, co udělám Winnie. Ještě dneska to má spočítané," zlomyslně jsem se usmál. Jace pokrčil rameny a udělal - pro něj typický - výraz když-myslíš. Chvíli jsme šli po chodbě mlčky, když už to nevydržel a ticho přerušil očekávaným dotazem.

"Co jí uděláš?" podezíravě si mě prohlédl. "I když ne, radši to nechci vědět. Do vězení za napomáhání zločinu nepotřebuju," konstatoval nakonec a krátce se zasmál. Chtěl jsem něco odpovědět, ale zrovna v tu chvíli proti nám prošla Winnie a věnovala mi potěšený úšklebek, který jsem jí opětoval. Přitom jsem si nenápadně prohlédl, co má dnes na sobě.

"Řekněme jen, že jsem rád za dnešní hodinu tělocviku, kterou má," mírně jsem pozvedl jeden koutek, "a za to, že mám u holek tolik přízně. Kdyby se to nezdařilo, vyplatí se to." Jace jen pobaveně zakroutil hlavou a radši se dále nevyptával.

✿ ✿ ✿ ✿ ✿

Potichu jsem se vkradl do tmavé chodby v odlehlejší části školy. Nechtěl jsem být zbytečně vyrušován, proto jsem se snažil nestrhnout na sebe zbytečnou pozornost, ačkoliv to bylo těžké, vzhledem k tomu, že jsem mířil směrem k holčičím šatnám. U dveří jsem se zastavil a zaposlouchal se do zvuků za nimi. K mému potěšení jsem nic neslyšel. Mírně napjatě jsem stlačil kliku a nakoukl do šaten. Skutečně se tam nikdo nenacházel, takže jsem neslyšně vešel dovnitř. Šťastně jsem vydechl, když mé uši zaznamenaly zvuk puštěných sprch. Bez rozmýšlení jsem se vrhl k lavičkám, kde si všechny holky odložily oblečení, zatímco ze sebe smývaly stopy tělocviku.

Můj pohled těkal po všech úhledných i rozházených hromádkách ve snaze najít tu, jež patřila Winnie. Chvíli mi to trvalo, ale naštěstí jsem nakonec zahlédl její plátěnou tašku, černé kalhoty i pruhované triko. Tyto tři věci jsem rychle popadl a ostatní tam nechal. Mé kroky zamířily ke dveřím, ale náhle se za mnou ozval něčí hlas. Bohužel ne jen tak něčí, ale přímo Winnie.

"To. Si. Ze. Mě. Děláš. Srandu?" naštvaně odfrkla. Pomalu jsem se otočil a se zlomyslným úsměvem si ji prohlédl, jak tam naproti mně stojí jen v bílém ručníku. Bylo mi jasné, že mě za to zabije, ale stejně jsem to udělal.

"Jo," spiklenecky jsem na ni mrkl a poslal jí vzdušný polibek. Dřív, než jí to pořádně došlo, už jsem se smíchem běžel po chodbě. Věděl jsem, že mě to zpomalí, ale stejně jsem bleskově otočil svou hlavu dozadu. Nepřekvapilo mě, že za mnou běžela Winnie, ale i přesto jsem zrychlil, jakmile jsem ji zahlédl.

"Ksakru Christmasi," řvala za mnou rozzuřeně. Neodpověděl jsem. Místo toho jsem zahnul za roh a nechal Winnie vyběhnout za mnou přímo do chodby, kde se nacházely skříňky. A desítky studentů.

"Ty idiote, zastav se!" její hlas začínal znít zoufale, ale stejně mě to nedonutilo přerušit běh. Kličkoval jsem mezi studenty a každých pár vteřin se na chvíli koukl na Winnie, abych zjistil, jak daleko je za mnou. Jelikož jsem schválně zpomaloval, už mě začínala dohánět. Nacházela se jen něco málo přes deset metrů ode mě, když jsem prudce zastavil. Nejspíš ji to zmátlo, protože po mně ten úkon opakovala. Uchechtl jsem se a zadal kód u své skříňky. Daroval jsem Winnie hraně soucitný pohled a s vítězným úšklebkem otevřel svou skříňku.

Asi jsem se měl zamyslet nad tím, proč se s tím náhle Winnie tak smířila, ale v ten moment mě to nenapadlo. Asi mělo. Pak bych totiž neschytal do obličeje proud studené vody, zapříčiněný objemným červeným kbelíkem, který byl do téhle chvíle opřený zevnitř o dvířka.

Tak jsme tam stáli jako dva blázni, ona jen v bílém ručníku a já mokrý od hlavy k patě, a propadali záchvatu smíchu.

Strašně se omlouvám. Vážně. Mám z toho výčitky svědomí, ale prostě jsem to nezvládla dřív :/ :). Snad vám to aspoň trochu vynahradily ty dva žertíky ;). Moc vám děkuji za ty neuvěřitelná čísla u tohohle příběhu, hrozně mě to těší♥.

Část je věnovaná KidnapPie za ten překrásný komentář u minulé části♥

Vaše milující barablaho!