Everything Is A Joke

21. Kapitola

Pečlivě jsem žvýkala maso, které jsme dnes měli k večeři, a poslouchala přitom rodiče. Tématem dnešního večera byla naše každoroční vánoční dovolená. Jako vždy, když se v něčem neshodli, jejich debata prošla třemi fázemi. První, jež probíhala, zatímco se chystalo jídlo, bylo lehké naťuknutí. Jeden z nich se stal tím statečným, který v sobě musel najít odvahu začít mluvit. Dnes jím byla máma. Druhá fáze bylo vášnivé probírání daného tématu. Značně to připomínalo debatní soutěž. A třetí se uskutečňovala právě teď. Říkala jsem jí 'kdo s koho'. Šlo o to, kdo bude mít poslední slovo.

"Franku, tak to pochop. Prostě si nemůžu dovolit vzít si volno. Potřebují mě tam," říkala zrovna klidným hlasem máma. Její drahá polovička si ji přeměřila zkoumavým pohledem a pak zavrtěla hlavou.

"Je teprve listopad. Kdoví, kolik práce bude nebo nebude před Vánoci!" Táta na vidličku napíchl pořádnou porci masa. Bylo na něm vidět, že ho přání jeho ženy vyvedlo z míry.

Máma něco namítla, ale už to nebylo tak klidně. Její tón nabral nepatrně, ale přesto znatelně, na ostrosti. A to jako by byl pokyn pro mě, abych do sebe rychle nasoukala zbytek večeře a odebrala se do svého pokoje. Moji rodiče se nikdy pořádně nehádali. Neřvali na toho druhého, neházeli po sobě talíře, nevyhrožovali si rozvodem. Oba byli mírnější povahy a řešili to proto těmi důmyslnými třífázovými debatami. Ačkoliv já osobně jsem zastávala názor, že někdy se vyplatí na někoho si zařvat, jim to takhle vyhovovalo a klapalo. Občas trochu přiostřili hlas, ale to bylo tak všechno. Avšak i tak mi připadalo rozumné nechat je vždy samotné, aby si to vyřešili.

Já se nepřikláněla ani na jednu stranu. Upřímně lyžování byla činnost, která mi šla asi jako hrochovi štěkání. Jednou se mi dokonce podařilo narazit do jedné lyžařky, která si právě dávala přestávku na kraji sjezdovky. Naštěstí ta babička nepřišla k moc velké úhoně. I když její křik mě straší ve snech až do teď.

Otřásla jsem se při té nepěkné vzpomínce, která zapříčinila, že po zbytek oné dovolené jsem už na lyže nestoupla.  My jsme s mámou obecně trávily většinu těchto zimních výletů u u horké čokolády (protože kávu v mé blízkosti nepila ani ona), sedíce blízko sjezdovky, kde si zase táta užíval lyžování. Zkrátka za mě to byly rozhodně pěkné chvíle, ale čokoládu a mluvení s mámou jsem si dokázala užít i doma a nemusela jsem kvůli tomu jet bůhvíkam.

Opustila jsem myšlenky na dovolenou, která se letos nejspíš neuskuteční, a vrátila se zpět k tématu, nad kterým jsem přemýšlela, než mě rodiče vyrušili. Byl to Christmas a jeho tajemství. Nerada jsem se nimrala v cizích věcech, ale ten kluk se choval, jako by mu to město něco udělalo. A jelikož město k vám většinou nepřijde a nepraští vás třeba do obličeje, dospěla jsem tedy k názoru, že mu spíš něco udělal někdo, koho tam znal. Chtěla jsem Christmase pochopit. Protože i když jsem mu už odpustila, přestože jeho omluva popravdě stála tak za shnilou mandarinku, jak sám řekl a já souhlasila - jsme přátelé. A pokud má naše přátelství získat stabilní základy, na kterých se dá stavět, měla bych vědět, co vede mého kamaráda k tomu, aby se choval jako idiot. K dostání této informace jsem hodlala použít zdroj, k němuž jsem již chovala jistou důvěru. A hlavně jsem si říkala, že ten by to mohl vědět.

✿ ✿ ✿ ✿ ✿

"Nevíš, kde bych mohla najít Jace?" zašeptala jsem směrem k Charlie, když učitelka něco vykládala a nevšímala si nás. Chtěla jsem ho odchytit o přestávce co nejdřív, než se stihne s Christmasem někam vypařit. Protože by nejspíš nebylo vhodné probírat Christmase před Christmasem. I když pokud by se do toho také zapojil, rozhodně by mi ušetřil práci, neboť by mi mohl rovnou říct, co má za problém. Ale to by asi neudělal. Škoda.

"Nepředpokládám, že bys mi řekla, proč ho chceš vlastně hledat, takže to přeskočíme. Ušetřím si aspoň spoustu psích pohledů na později," konstatovala Charlie suše a ušklíbla se. "Každopádně netuším. Ale zkus postávat před klučičíma záchodama. Nebo ne, počkej, před holčičíma, tam se kluci ochomejtaj ještě víc."

Povytáhla jsem obočí, jak jsem se snažila přijít na to, kam moje kamarádka na tyto rady chodí. Její spiklenecké mrknutí mě ovšem utvrdilo v tom, že si tuto životní lekci raději nemám brát k srdci.

Jakmile zazvonilo, probojovala jsem se řadou vyšších i nižších, tlustších i hubenějších a především méně i více nadávajících studentů a rychlým krokem zamířila ke skříňkám. Doufala jsem, že můžu důvěřovat své paměti, a že mi nelže o umístění skříňky patřící Jaceovi.

Když jsem tam tak postávala a pohledem kontrolovala každého studenta, abych se ujistila, že to není Jace, který ze sebe třeba udělal zrzka s pihami či dokonce prsatou černovlásku, došlo mi, že když už s ním chci mluvit, nejspíš bych mu taky mohla poděkovat. Jak za ten odvoz, díky kterému jsme s Charlie stihly uprchnout daleko od našeho nevydařeného žertíku, tak za to, že přivedl Christmase na ten nápad se mi omluvit (ve skutečnosti ho k tomu doslova dokopal, ale nechtěla jsem z Christmase dělat takového blbce).

Po několika minutách jsem své paměti tiše gratulovala, protože jsem se aspoň přibližně trefila. Možná dokonce úplně, ale která ta skříňka byla konkrétně jeho jsem se už nedozvěděla, protože jsem ho oslovila dříve, než si k jedné z nich stihl stoupnout a otevřít ji.

"Ahoj, Quimby," řekla jsem mu se širokým úsměvem, protože jsem si konečně zjistila jeho příjmení a tak jsme na tom teď byli stejně a on mi proto nemohl položit další zatracenou otázku o jeho osobě, na kterou nevím odpověď. V té kavárně mi to stačilo.

"Ahoj, Winnie Wilsonová, narozená v březnu, konkrétně-" své vytahování nestihl dotáhnout do konce, protože jsem mávla rukou a tím ho umlčela. Možná jsme na tom tak stejně nebyli. Ale rozhodla jsem se, že neznalost data jeho narození pro mě nebude překážkou, stejně jako jeho smích. A dokonce jsem se nenechala vykolejit ani jeho očima, které jako natruc měly můj nejoblíbenější odstín modré. Prostě jsem to ze sebe v rychlosti vysypala.

"Taky jsem si všiml, že se při zmínce o jeho minulém bydlišti tváří, jako by ho právě někdo pětkrát udeřil jeho baseballkou a pak mu ji zapomněl vrátit. Ale nemám tušení, proč to tak je," omluvně se na mě usmál, jako kdyby on mohl za to, že mu to Christmas též zatajil. Mávla jsem nad tím rukou.

"To je v pohodě. Jeho problém, že nám nechce dát ani minimální důvod ho pochopit. Stejně to byla určitě nějaká blbost. Nejspíš mu tam ukradli kolo nebo tak," zašklebila jsem se a Jace se uchechtl.

"Chtěla jsi ještě něco?"

"Jo. Poděkovat ti. Měl ti to teda vyřídit i Christmas, ale zaprvé pochybuju, že to udělal, a pak mi přišlo jako slušnost říct to i takhle. Fakt dík, žes ho donutil se omluvit, bylo to... Milé."

"To je přece samozřejmost. Musíme ho naučit aspoň základům slušného vychování. Věřím, že když se budeme snažit, jednou možná dokáže i pozdravit sousedku," rozhodně zamával rukou ve vzduchu.

"Tak na to si plácnem," zasmála jsem se a skutečně si s ním plácla. To jsem ale netušila, že tenhle obyčejný, letmý dotek našich dlaní, způsobí podivné mravenčení v celém mém těle. Bylo to elektrizující, zvláštní... a takovým nezvyklým způsobem i příjemné.

Odcházela jsem od něj, přemýšlejíc, zda jsem tenhle pocit měla vždy, když jsem se Jace jen nepatrně dotkla, nebo je to nějaká nová skutečnost.

Doufám, že to není tak divné, jak se mi to zdá... A jsem připravena na rány baseballkou, které mi možná budou ze spoustu důvodů uštědřeny :)