Everything Is A Joke

27. Kapitola

Každý den jako by ubíhal pomaleji než ten předchozí. Všechny časové úseky se mi zdály desetkrát delší, než jak by byly ještě před týdnem. Ale přesto dny plynuly a Vánoce se stále více a více blížily. A s nimi i několik událostí, na něž se různí lidé, včetně mě, připravovali.

Asi tou pro mě nejpodstatnější se stala rodinná dovolená. Tak to aspoň nazvali moji rodiče. Já bych si netroufl to takhle pojmenovat, jelikož svého jediného potomka se rozhodli ponechat doma. Sice jsem teda netušil, kde v tom tím pádem vidí tu rodinu, ale rýpat jsem jim do toho nechtěl. Stejně jako svoje rýpání jsem raději spolkl i nejapnou poznámku o tom, že si dali pěkně načas s oznámením svého výletu mé osobě. Neřekli mi to totiž dřív než dva týdny před Vánoci. Hned po spolknutí všech těch poznámek a podobných věcí mi došlo, že jsme si to s Winnie hezky vyměnili. Zatímco moji rodiče se zjevně rozhodli v podobě výletu zavést novou tradici, její rodiče tu svou zase letos porušili, neboť u nich se žádná dovolená konat neměla, přestože normálně někam jezdí každý rok, jak mi bylo Winnie jednou odpoledne u oběda sděleno. Usoudil jsem, že by to vlastně mohla být dobrá příležitost na pár žertíků, pokud tedy bude mít vůbec čas. I když nejede pryč, stále může být zaneprázdněna. Například scházením se s Jacem nebo s její kamarádkou z Londýna...

To byly další věci, které se měly udát v čase kolem Vánoc. Jace plánoval Winnie pozvat na rande a nějaká Audrey, údajně kamarádka, kvůli které se vlastně celá ta přehlídka žertů rozpoutala, měla přijet na pár dní na návštěvu. Ani jedno se mě nijak netýkalo, ale stejně jsem byl na oboje zvědavý. Zajímalo mě, zda se k tomu Jace dokope, jak na to Winnie bude reagovat a v neposlední řadě také to, jaká je ta její tajemná kamarádka.

Vypadalo to tedy poměrně nadějně, možná dokonce na vydařené Vánoce. Přece jen volný dům, lidé kolem mě šťastní tak, že bych z toho dost dobře mohl zvracet duhu, a navíc obchod přes ulici sliboval o svátcích velké vánoční slevy na ponožky... Co víc si přát. I když jsem zároveň počítal i s tím, že to pro mě nebudou jen svátky radosti jako pro ostatní. Věděl jsem, že vzpomínky se dostaví a já strávím nějaký čas v podivném oparu melancholie, přemýšleje nad věcmi, které jsem učinil špatně. Ať jsem chtěl nebo ne, bránit se tomu nemělo smysl.

Tohle vše tedy bylo v plánu. Jenže plány vždycky nevyjdou tak, jak si člověk představuje.

✿ ✿ ✿ ✿ ✿

Foukal vítr a bylo chladno, ale na zimu mi to přišlo nedostačující. To počasí bylo spíše podzimní, což mě mrzelo. Doufal jsem, že by mohl napadnout sníh, protože to by byl faktor, jenž bych v žertících mohl využít ve svůj prospěch. Ale stále tu byla naděje, že se tak snad ještě stane.

I přesto mi ale zima byla, proto jsem se rozhodl přestat si hrát na frajera, který je vůči počasí absolutně odolný a nic s ním nehne, a zapnul jsem si mikinu i slabou černou bundu, jež jsem měl na sobě. S nohami promrzlými díky studenému betonu jsem bohužel nic dělat nemohl, neboť kalhoty jsem již zapnuté měl a žádné jiné, které bych si ještě mohl obléct přes ty první, se v mé blízkosti nenacházely. Pokud jsem tedy nepočítal džíny, v nichž byly oblečené Sarah a Chloe, které stály několik metrů ode mě. A ty jsem skutečně nemohl počítat, protože jsem ani jednu z přítomných blondýnek nehodlal žádat o to, aby si sundala oblečení. Ještě by si to špatně vyložily.

A zvednout se z oněch schodů, které celé tohle divné smýšlení o džínech zavinily, nepřipadalo v úvahu, protože Jace si dnes zjevně dával na čas. Nebo možná jen nemohl najít místo, kam má dorazit, koneckonců normálně jsme se nescházeli u bočního vchodu do naší školy, který využívají skoro jen učitelé a studenti, již chodí pozdě a doufají, že se to nikdo nedozví. Na druhou stranu Jace chodil na tuto školu mnohem déle než já. A tenhle vchod zjevně našla i ta dvě blonďatá stvoření, přestože o ně tu nikdo nestál. Takže ať byl jeho orientační smysl jakýkoliv, takhle špatný snad být nemohl.

Z nudy jsem začal podupávat nohou a v duchu přemýšlet nad dalším vtípkem, který bych mohl aplikovat na Winnie. Doufal jsem, že právě s tím mi Jace dnes poradí. Winnie mi sice bagetu s pavoukem uvnitř stále neoplatila, ale jak mi jednou sám Jace řekl, to neznamenalo, že já si z ní nemůžu mezitím vystřelit. Kdybych měl čekat, až se k něčemu dokope, mohlo by to také trvat měsíce.

Náhle mě hlas Chloe donutil nejen přestat usilovně dumat nad žertíky a nesmrtelností chrousta, ale také zastavit ono podupávání nohou. Zdálo se mi, že zmínila Jaceovo jméno, a když už si tak chytře stouply poblíž mě, neviděl jsem důvod, proč si pomluvy o mém kamarádovi nevyslechnout.

Vypadalo to, že na rozdíl ode mě Sarah svou společnici neslyšela, protože Chloe znovu vyřkla Jaceovo jméno a já si byl jistý, že ta věta, v níž ho použila, byla úplně stejná jako ta předchozí. "Tak co říkáš na našeho Jace?"

Sarah se pousmála. V tom úsměvu bylo cosi děsivého. Dal by se asi přirovnat k výrazu, který máte, když jdete ukousnout nevinným žlutým kuřátkům hlavy a náramně vás to těší. "Copak bych měla říkat?" zeptala se, ale i mně bylo jasné, že ví přesně, co tím Chloe myslí, a to jsem ani nemusel stát těsně u ní a dívat se zblízka na její kilometrové řasy. Vlastně mi připadalo, že obě mluví až moc nahlas, takže bylo celkem jedno, jestli se člověk nachází hned vedle nich nebo je pár metrů vzdálený.

"Myslela jsem tím, co říkáš na jeho zbrusu nový a rychle se vyvíjející vztah s Winnie," upřesnila Chloe, kdyby se někde blízko náhodou nacházela nějaká osoba, jež má vedení dlouhé jako schodiště v naší škole.

Sarah se zasmála a mně přeběhl mráz po zádech. Kuřátka, těšte se. "Jen další oběť, co za tím hledat," zněla poslední věta, kterou jsem z jejich rozhovoru slyšel. Poté totiž hlasy opět ztlumily, jako by chtěly, aby tímhle jejich konverzace pro lidi, kteří všude kolem jistě tajně poslouchají, skončila.

Nadzvedl jsem jedno obočí na znamení překvapení. Slova oběť a jen mě přinejmenším zmátla. Hodlal jsem se ale řídit podle Sarah a nic za tím nehledat, protože to byl jistě jen jejich značně překroucený popis skutečnosti.

O chvilku později konečně přišel Jace, na tváři svůj typický úsměv, který by se dal označit za příjemný, pobavený a sebevědomý zároveň. V ten moment by mě opravdu nenapadlo, že by slova oběť a jen se situací souhlasila. A tak to mělo zůstat. Nikdy mě to ani napadnout nemělo.

Muhahaha. Muhahahhahahahaa. Ok, budu teď zase pár dní mimo WiFi, ale stále pevně věřím, že potom budu vydávat častěji.