Everything Is A Joke

25. Kapitola

Čekat na Charlie bylo něco nepředstavitelného, když jste věděli, že pro vás má překvapení. Nebylo to tak hrozné proto, že bych se vždy nemohla dočkat, až se dozvím, co je to za překvapení. Bylo to hrozné z toho důvodu, že jsem se to měla dozvědět.

Kam má paměť sahala, vždy byla její malá překvápka tím nejhorším, co se mi za poslední dobu událo. Třeba před necelými dvěma lety mi zničehonic jen tak mimochodem oznámila, že se půjdeme večer flákat po městě, tak ať se na to připravím. Nakonec se z toho vyklubalo dvojité rande, na které jsem přišla oblečená jako bezdomovec, kterého někdo navíc okradl, protože jsem prostě netušila, že na flákání se po městě se musím vyšvihnout. Naštěstí jsem svého vzhledu po dlouhém zvážení ani nelitovala, protože veškerých příprav by byla pro toho kluka, kterého mi tam přivedla, škoda.

Další nadprůměrně potupnou akcí, kterou pro mě tajně připravila, byla oslava mých narozenin. Ten týden mi bylo neskutečně špatně a neustále jsem zvracela, proto jsem všechny okolo sebe nejméně tisíckrát žádala, aby mi hlavně nepřipravovali žádnou párty, neboť jediné, co jsem na své narozeniny chtěla dělat, bylo ležet pod peřinou a doufat, že se mi udělá lépe. Jenže to bych nesměla mít za kamarádku Charlie, která odstranila mé rodiče někam do restaurace a následně mi do baráku přivedla asi třicet lidí a narozeninový dort. Nevím, jestli se mi udělalo špatně z dortu nebo z těch osob, každopádně když se zpívalo 'hodně štěstí', má ústa opustilo něco jiného než potěšené zavýsknutí.

A takhle bych mohla pokračovat dál a dál, jenže stále to byly až moc bolestné a děsivé vzpomínky, než abych se v nich dobrovolně utápěla. Doufala jsem, že už nikdy nebudu muset žádnému překvapení mé blonďaté kamarádky čelit, ale zjevně jsem se pletla. Protože právě teď mířila ke mně domů a nějaké pro mě měla. A dle jejího vyprávění, kterým mě poctila pomocí mobilního telefonu, to mělo být něco famózního.

O pár minut později, které jsem strávila štípáním se do ruky, doufajíc, že je to jen sen, Charlie opravdu přišla. Takže to bohužel sen nebyl.

Jakmile jsem otevřela vchodové dveře, má kamarádka se jako ostřílený rváč okamžitě probojovala dovnitř, nehledě na mou osobu, jež tam jen stála a vystrašeně na ni zírala. Charlie měla na obličeji totiž tak nadšený výraz, že by to vyděsilo i lidi, kteří překvapení milují. Nakonec jsem však přemohla prvotní chuť vystrkat ji zpět před dveře a ty jí pak zabouchnout před nosem, místo toho jsem ji nechala, aby si sedla k našemu jídelnímu stolu a začala do něj zapáleně klepat prsty. Vypadala jako hyperaktivní králík.

"Tak co za úžasné překvapení mi neseš?" Usoudila jsem, že je zbytečné chodit kolem horké kaše. Nebo kolem Charlie, jíž cloumá nadšení a hyperaktivita. "Někdo někde umřel? Otěhotněl snad tvůj přítel, o kterém jsi mi zatím ani neřekla? Před můj dům právě přijel autobus a v něm padesát lidí, kteří tu plánují hrát paintball?"

Posel špatných zpráv a překvapení se na mě koukl a pak uraženě vyšpulil rty. "Zní to, jako bys byla proti něčemu zaujatá," zakňourala, načež jsem se na ni podívala a obzvlášť se snažila, aby z mého pohledu jasně šla vyčíst otázka, zda si dělá srandu.

"To vůbec ne, já mám jen svůj život aspoň v rámci možností ráda a chtěla bych, aby ještě chvilku trval. Takže narovinu, kdy přiletí ti mimozemšťané, co nás vezmou do svého létajícího talíře a tam nás budou pitvat?" trpce jsem se usmála a posadila se naproti své kamarádce. Ta vypadala, že jí právě došla trpělivost.

"Fajn, chtěla jsem nějaký super entrée, ale když jsi tak nedočkavá, prostě ti to řeknu. Do Vánoc už to není moc dlouho," začala s vítězným úsměvem, ale než stihla větu dokončit, přerušila jsem ji.

"Tak tohle bylo to překvapení? Jestli jo, na jednu stranu jsem ráda, že to na mně aspoň nezanechá žádné trvalé následky, na druhou stranu jsem tedy čekala větší pecku," vytkla jsem jí pobaveným hlasem a čekala, až úsměv z její tváře zmizí. Ten se ale naopak zvětšil.

"Ne. Jen jsem ti chtěla oznámit, že pár dní před Vánoci přiletí Audrey z Londýna." Na tváři Charlie bylo vidět, jak předpokládala, že zvítězila, že mě trumfla. Jenže to bylo to poslední, nad čím jsem v danou chvíli přemýšlela. Jako by tou jedinou větou odpálila v mé hlavě bombu. Myšlenky střídaly jedna druhou v rychlém sledu, navzájem se přely o to, která z nich je důležitější a kterou můžu pustit z hlavy.

První myšlenka, která se tam udržela déle a nad níž jsem tedy měla možnost přemýšlet, byla, že jsem na Audrey už dlouho nepomyslela. Vlastně jsem na ni dočista zapomněla. I když možná bylo dobře, že můj stesk skončil brzy, vlastně jen pár týdnů po jejím odjezdu, stejně jsem se styděla. Byla to má kamarádka, a když odjela, přišlo mi, jako by tím skončila jedna významná éra. A pak jsem to za chvilku hodila za hlavu. A nebylo záhadou, kdo to, ač nechtěně, způsobil.

Brzy však můj stud a rozpačitost, že nejsem moc dobrá kamarádka, vystřídala radost. Vzpomínala jsem si, jak Charlie o tom, že má Audrey na Vánoce přijet, jednou nebo dvakrát mluvila, ale stejně bylo něco úplně jiného to slyšet naplánované a jisté. Už jsem chápala, proč byla Charlie tak nadšená a aktivní. Měla jsem chuť začít křičet štěstím, jen jsem se trochu obávala, že by sousedi mohli následně zavolat policii s dojmem, že mě tu někdo vraždí.

Mísily se ve mně všechny možné emoce, zaplavovaly mě stále nové a nové vlny pocitů, od uvědomění si, že tu Audrey nejspíš nepobude déle než týden či dva, přes spokojení z toho, že tu vůbec bude, až po strach, že můj vztah s ní už nebude stejný jako dřív, když jsme spolu nebyly tak dlouho v kontaktu. Netušila jsem, co na to mám Charlie říct, jelikož ječet jsem nemohla, jak již bylo zmíněno.

"Sakra, na Audrey jsem už dlouho nepomyslela. Díky, Christmasi a Jacei," vyšlo ze mě nakonec. Jako by ani má ústa nevěděla, zda se vytvarovat do úsměvu šťastného či rozpačitého, takže vytvořila trochu zvláštní škleb.

Charlie se naštěstí zasmála a řekla, že si toho všimla, ale že se nemám obávat, jelikož Audrey dodávala informace za nás obě. Díky tomu mi trochu pomohla dilema s úsměvy vyřešit, protože to znělo tak, že se Audrey nezlobí a že mě snad chápe.

"Beztak jí to ale za tu dobu, co tu bude, musím vynahradit," usoudila jsem nakonec. Charlie mi ukázala dva vztyčené palce na znamení souhlasu.

"Upřímně ani nevím, kdy ti dva chlapci tak začali odvádět veškerou tvou pozornost. Christmas se svými vtípky a Jace... No, Jace sám se sebou," pronesla zamyšleně a mrkla na mě. Asi to chytila od Christmase. Nezbývalo než doufat, že u ní se z toho nestane úchylka a už na mě mrkat nebude. Začínalo mě to iritovat.

Něco na jejích slovech však bylo, ani já sama jsem to nejspíš netušila. Ale většinou to tak bývá, začneme se zaobírat jinými lidmi zničehonic, neplánovaně. Stačí k tomu jediný čin, věta či pohled.

Po chvíli jsme pokrčila rameny. "Co na tom záleží," vyřkla jsem a usmála se. Aspoň pro jednou jsem se chtěla zabývat Audrey a ne tím, jaký vtípek na mě asi Christmas připravil a jestli bych stála o to dát se s Jacem dohromady.