Everything Is A Joke

24. Kapitola

"Dlužíš mi tričko. A šampón na vlasy. A nového kamaráda."

To byla první věta, kterou mě poctil Christmas odpoledne následujícího dne. Vycházela jsem zrovna ze školy, vedle mě se tlačili ostatní studenti, ale žádná Charlie, neboť ta dnes nepřišla do školy. Tvrdila mi, že za to mohly žaludeční potíže, ale já měla dojem, že její nedostavení spíš zapříčinila písemka z angličtiny. I když je pravda, že z ní se mi žaludek taky zvedal. Každopádně jsem byla ráda, že už se ze školy nemusím probojovávat sama, přestože tím dalším bojovníkem vedle mě byl Christmas. Furt lepší než nic.

Proto jsem se také rozhodla, že na něj budu milejší a pokusím se pochopit jeho logiku a myšlení. Dalo mi to poměrně zabrat, ale stejně jsem se ani po dvou minutách namáhání mozku nejspíš do Christmase moc nevcítila, protože se mi stále zdálo, že jsem mimo. Raději jsem toho nechala dříve, než se mi začalo kouřit z hlavy, jako to bývá v kreslených filmech.

"Cožeto?" zeptala jsem se ho jednoduše.

"Ty balónky mi zasvinily tričko. A vyplácal jsem dost šampónu na to, abych si pořádně vydrhl hlavu," oznámil mi a odstrčil přitom jednoho hubeného a mladšího studenta, který nám zacláněl v cestě. Ten se na Christmase vyděšeně podíval a radši se rychle vzdálil.

"Nemohl jsi říct prostě 'uhni'? Vyděsil jsi ho," poznamenala jsem a hlavou kývla k modrému batohu onoho chlapce, který teď už byl několik metrů před námi. Christmas dal jen oči v sloup a tak jsem dospěla k názoru, že tohle je jako mluvit do hodně, hodně pitomého stromu, a raději jsem se vrátila zpět k předchozímu tématu. "Ale proboha, byla to jen voda, to tričko uschne. Nebo spíš už určitě uschlo. A vlasy sis taky mýt nemusel, protože sis je umyl zase akorát vodou."

Christmas otočil hlavu ke mně a tvářil se zmateně. Nemohla jsem se ale zbavit dojmu, že to zmatení jen hraje. "Voda? Určitě? Já předpokládal, že tam dáš něco mnohem... odpornějšího. Voda je snad pod tvoji úroveň, ne?" otázal se mě a ušklíbl se. Ano, určitě to jen hrál.

Povzdechla jsem si a zvedla před sebe poraženecky ruce. Fajn, mohla jsem tam dát něco lepšího, třeba páchnoucího nebo aspoň lepkavého, ale včera ráno jsem si říkala, že kdyby to náhodou trefilo někoho jiného, než mělo, bude lepší, aby to byla jen voda. Teď se mi mé uvažování zdálo trochu zbabělé.

"Co jsi myslel tím novým kamarádem?" Když nemůžete vyhrát, je lepší odvést řeč jinam. Třeba ten druhý zapomene na to, že on vyhrát mohl.

"No takový podraz jsem od Jace teda nečekal," zamumlal, ale nevypadal přitom nijak naštvaně. Proč taky, když Jace ani nic hrozného neudělal. "Takhle nečinně pozorovat to zlo páchané na jeho úžasném kamarádovi."

"Jakože mě měl z toho okna raději shodit, aby ta voda nezničila tvůj dokonalý účes?" zeptala jsem se ho ironicky. Christmas si mě krátce změřil pohledem a pak se ušklíbl.

"Myslíš, že by ses do toho okna vešla, jo?" otázal se mě. Měla jsem v plánu ho zabít, ale dříve, než jsem to stihla udělat, začal zase mluvit a já si chtěla vyslechnout, co má na tom svém zkaženém srdci, co mi potřebuje sdělit. "Ale jinak ano, mohl tě třeba shodit dolů."

Páni, tak tohle bylo sdělení roku, to se Christmasovi muselo nechat.

"I když pochybuji, že by Jace něco takového dokázal," dodal ještě brunet, načež jsem měla chuť mu zatleskat, protože dnes mu to skutečně pálilo. Dokonce tak moc, až jsem se bála, že má úpal.

"No nepovídej, fakt pochybuješ? A já myslela, že by ten kluk šel pak do vězení za vraždu rád a s nadšením." Možná jsem byla trochu moc sarkastická a zlá, ale Christmasovi to mohlo jen prospět, protože jinak to vypadalo, že se mu lidé, hlavně děvčata, chtějí spíše klanět. Ten kluk sice už nebyl takovou senzací, jako ze začátku, ale i po těch pár měsících byl stále ještě něčím poměrně novým, neokoukaným.

"Tak jsem to nemyslel," dal oči v sloup, jako by ho unavovala velikost mého IQ. Myslím, že na něj bylo až moc vysoké. Chtěla jsem se ho zeptat, jak to teda myslel, ale stihla jsem jen otevřít pusu, pak mě Christmas přerušil dotazem, zda mu dovolím, aby mě svezl domů. I když jsem v tom viděla jisté riziko, teď byla totiž řada na něm, aby si ze mě vystřelil, nechtělo se mi jít domů pěšky v dnešním studeném počasí, když se mi naskytla možnost jet ve vyhřátém autě. Proto jsem nakonec souhlasila.

Když jsme usedli do auta a já mu řekla adresu, vyšla ze mě konečně otázka, jak jinak to teda myslel. Jakmile jsem ji vyřkla, zdálo se mi, že se Christmas na krátký okamžik zatvářil rozpačitě, ale během pár vteřin na jeho tváři po tomhle výrazu už nebylo ani stopy, místo toho se pobaveně usmíval.

"Já teda nevím, jak je to zvykem na vaší škole, ale já jsem nikdy neslyšel o tom, že by člověk z okna strkal osoby, pro které má slabost," řekl to takovým tím tónem ty-víš-co-myslím a ještě na mě při posledních slovech mrknul. Nejspíš chtěl otestovat, jak bude mým tvářím slušet barva přezrálého rajčete.

V duchu jsem se okřikla. Seber se, utahuje si z tebe. Navíc je ti skoro osmnáct, sakra, tohle by tě nemělo vyvést z míry. I když tohle byla možná jedna z věcí, které lidi vyvádí z míry v každém věku. Možná.

Jelikož jsem na sebe křičela pouze ve své hlavě, v autě se rozlehlo ticho. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že mě jeho slova nějak moc nutí přemýšlet, rozjímat nad nimi, proto jsem se rozhodla rychle něco říct. "Tak to asi nevíš, jak to chodí na naší škole," zažertovala jsem, ale pak jsem nasadila vážnější výraz. Aspoň o trochu vážnější. "Každopádně já nevím, jak to chodí u tebe, ale mně přijde divné bavit se s nejlepším kamarádem kluka, který se mi líbí, o tom, že... pro mě má ten kluk slabost?"

Chtěla jsem situaci svými slovy zlepšit, dát mi možnost nabrat zase normální barvu, ale jakmile mi došlo, co všechno jsem to vlastně řekla, zrudla jsem ještě víc, ačkoliv se to mohlo zdát nemožné. Doufala jsem, že to Christmas třeba přeslechl. Můj hlas mi začal v duchu zase nadávat za mou slabost.

"Divné se ti to zdá proto, že jsi to do teď neudělala. Až projdeš třeba třemi takovými rozhovory, bude se ti to zdát naprosto normální," opáčil Christmas a zase na mě mrknul. Ten kluk na to má snad úchylku. Nebo možná má nějaký tik?

Chvíli mlčel, takže jsem skutečně začala věřit tomu, že si to neuvědomil. Jenže nejspíš přesně to bylo jeho cílem, neboť za okamžik znenadání vyřkl: "A mimochodem... Tak můj kámoš se ti líbí, jo? Opravdu? Wau." Posledních několik slov téměř vypískl, jak se snažil zahrát reakci překvapené puberťačky. Můj výraz v tu chvíli musel přímo křičet slova: jako vážně?

"To jsi právě utekl ze školky, nebo jsi jen zaostalý žák první třídy?" Christmas se mým slovům uchechtl a pak mi daroval velký úšklebek.

"Já nevím, kteří dva se tu chovají jako malé děti, co si neumí narovinu říct: 'Hele, dnes vypadáš dobře.' 'Jo, ty taky.' 'Nebudeme vypadat ještě lépe spolu?'"

Chvilku jsem na Christmase mlčky zírala. Pak se autem rozlehl můj smích, který v sobě měl náznak hysterie, jelikož mě jeho slova nejen pobavila, ale také rozrušila. "Tak tohle byla ta nejhorší balicí hláška na světě," řekla jsem mu popravdě, když jsem se přestala smát.

Christmas zamumlal něco o nedoceněnosti romantických chlapců a pak mi oznámil, že jsme v cíli. Vystoupila jsem a poděkovala mu. Ještě než jsem však zavřela dveře od jeho auta a vydala se k domu, oznámila jsem mu, že bych uvítala, kdyby se nám nemontoval do vztahu. S úsměvem a mrknutím (zjevně opravdu úchylka) odvětil, že nemůže nic slíbit, ale pokusí se. S tím jsem se spokojila.

Možná jsem ho ale opravdu měla donutit, aby to slíbil.