Everything Is A Joke

29. Kapitola

Venku byla zima, ale nikterak hrozivá a nepříjemná. Stačila mi slabá bunda a mikina a byl jsem v teple. Také jsem si kolem krku obmotal kostkovanou, červeno-černou šálu, kterou jsem dostal k minulým Vánocům. Nebylo to potřeba a navíc mě mírně kousala, ale cítil jsem se díky ní líp. Aspoň trochu.

Sníh se rozhodl stále nás nepoctít svou přítomností, což mě mrzelo, ale pořád jsem doufal, že ještě napadne. Když jsem se tak procházel ulicemi i menšími uličkami, došlo mi, že i kdybych na chvíli zapomněl na počasí, pořád by to nevypadalo, jako že by měly být za pár dní Vánoce. Lidí bylo venku poskrovnu, nakupovací mánie ještě nezačala. Pár obchodů sice už ve výlohách mělo velké plakáty, které ohlašují ještě větší slevy a výhodné koupě, ale jen asi slabá polovina. Řetězy, světýlky a dalšími vánočními blbostmi domy vyzdobené byly, ale většina z nich nesvítila, zůstávala vypnutá.

Zdálo se, jako by tohle město bralo Vánoce na lehčí váhu než to, ze kterého jsem pocházel. Anebo to možná bylo tím, že ještě neodbila ani sedmá hodina ranní a já už asi čekal nějaký obří vánoční průvod a tisíc koledníků.

Musel jsem z domu vypadnout mnohem dřív než obvykle, když jdu do školy, neboť moji rodiče stále dokola omývali jedno a to samé téma: Tohle jsou naše první Vánoce v Milwaukee! No hurá. Jako by se to mělo lišit od všech těch předchozích. Vím, že to mysleli dobře, nejspíš chtěli, abych si svátky tentokrát užil. Jenomže neustálým opakováním, že je poprvé slavíme zde, toho mohli dosáhnout asi tak pravděpodobně, jako já vrcholu Mount Everestu.

Od té doby, co jsme se přistěhovali, je přece každý den něco poprvé. Poprvé trávíme v Milwaukee poslední říjen. První listopad. Čtyřicátou třetí sobotu tohoto roku. A podobně. A to moji rodiče nijak nezdůrazňují (díkybohu). Tak proč by měly být podstatné nějaké pitomé vánoční svátky?

Ale přestože jejich řeči byly otravné a jistě k mému brzkému opuštění domova také přispěly, nejspíš nebyly tím hlavním důvodem. Musel jsem prostě přemýšlet.

Popravdě přesně tohle jsem dělal už od včerejšího dopoledne. Neustále jsem uvažoval a uvažoval a - překvapivě - uvažoval. Jenže jsem si říkal, že když se vyspím, třeba na to budu ráno pohlížet jinak. Na všechno. A vlastně jsem si to i přál. Avšak noc již byla za mnou, a dokonce jsem i na chvíli usnul, přestože pod tíhou všech těch myšlenek to bylo složité. A stejně se nic nezměnilo. A tak jsem musel prostě dál přemítat a doufat, že když to budu dělat opravdu dlouho, třeba úplně zešílím a najednou mi to bude připadat všechno naprosto v pohodě a já se konečně přestanu snažit přijít na to, co bych měl udělat.

Jenže život takhle nefunguje. Nemůže přece dovolit, aby se člověku stalo něco dobrého. Prostě ne. A já jsem byl proto s každou další myšlenkou stále více a více přesvědčen, že musím pro Winnie něco udělat. Že ji musím zachránit. Protože, sakra, jestli jsem správně pochopil význam všech těch věcí, jež jsem Sarah slyšel říct, tak Jace zjevně nebyl tím, kým se být zdál. A já měl pocit, že ten význam se z toho ani pochytit špatně nedal.

Nechystal jsem se nic podniknout z toho důvodu, že bych doufal v prozření ze strany Winnie typu "bože, jsem to ale blbá, vždyť mou osudovou láskou je ve skutečnosti Christmas!" Myslím, že tohle by mě značně rozrušilo a nelíbilo by se mi to. Spíš bych to považoval za další problém. Naštěstí jsem měl dojem, že jsem Winnie za ty skoro čtyři měsíce poznal natolik, abych si byl jistý, že není hrdinka z dívčího románu, jejíž city jsou zmatenější než jízdní řád, který napsala opice.

Na druhou stranu se ani nedalo říct, že bych ji bral úplně jako kamarádku. Protože zase tolik času jsme spolu nestrávili, aby to mohlo být nějaké kdovíjak pevné přátelství. Spíš pro mě byla někým na způsob kamarádky a zároveň mladší sestry - přestože ve skutečnosti jsem byl starší jen o dva měsíce. Ale prostě jsem to tak cítil. A nejspíš proto jsem měl to nutkání ji ochránit.

Ale potřebovala to vůbec? Jedno jsem věděl jistě. Odpověď na tuhle otázku bych měl najít co nejdřív, jelikož čas do Jaceova plánovaného pozvání na rande se krátil.

✿ ✿ ✿ ✿ ✿

Zatímco předchozí dny jsem byl skleslý a otrávený, dnes jsem byl roztěkaný a nervózní. A dost lidí si toho i všimlo. Jsem si jistý, že normálně by tomu tak nebylo, ale tím, že byl dnes konečně ten poslední den školy před prázdninami, tak všichni div neskákali a radostí neproráželi hlavou strop. Poněkud jsem mezi nimi tedy vynikal.

Jace se mě dokonce po třetí hodině zeptal, jestli jsem v pohodě, načež jsem přitakal krátkým "mhmmm". Myslím, že mu to nestačilo a chtěl mi nějak zvednout náladu. Proto mi řekl, že po skončené školy u skříněk se Winnie po těch sto padesáti letech plánování nakonec zeptá. Nemohl ani tušit, že tohle mě jen daleko více rozhodilo.

Když jsem Jace chvíli pozoroval, jednoduše jsem si nedokázal představit, jak by ten panebože mohl někomu ublížit. Samozřejmě byl dost ironický a rád se pobavil na můj účet, ale zároveň na člověka nebyl zlý či hnusný. Aspoň tak jsem to vnímal já. Na druhou stranu, možná se mi zdálo, že ho znám, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Třeba jsem si na něj prostě jen rychle zvykl. Koneckonců bylo to jako u Winnie - také jsem ho znal jen nějakých pár měsíců. A když v jejím případě jsem si to nedovolil nazývat pořádným přátelstvím, jak to, že u Jace ano?

Moje myšlenky létaly sem a tam a já měl dojem, že z toho brzy doopravdy zešílím. Jenže už bude určitě pozdě. Při poslední hodině jsme se začínal téměř modlit, aby ten čas přestal ubíhat tak rychle. Jenže jsem musel bojovat proti síle přání celého zbytku školy, aby ten čas naopak byl ještě rychlejší. Takže bylo jasné, že prohraji. Ale já stále nebyl rozhodnutý, co udělám.

Náhle mě napadlo, zda vůbec musím něco dělat. Neměl bych prostě nechat věci plynout přirozeně? Jestli má Jace zlomit Winnie srdce - a podle keců Sarah zjevně ano -, třeba je to prostě osud. Jen škoda, že na ten já nevěřím. Jinak by mě tahle úvaha jistě spasila a zachránila před dalším tápáním a hledáním odpovědi na otázku, co mám sakra dělat.

Nakonec ta odpověď přišla sama. Můj zrak zabloudil k Winnie a já si vzpomněl, jak mi včera zvedla náladu pomocí toho přihlouplého žertu. Možná o tom ani nevěděla, ale já měl díky tomu dojem, že jí něco dlužím. A popravdě já nerad lidem něco splácel dlouho, trochu mě to omezovalo.

A tak jsem se při zvonění na konec poslední hodiny rozhodl. Nemálo se mi to příčilo. Ale nic jiného mi nezbývalo.

Udělal, co jsem musel.

Takže tuhle otázku jistě vůbec nečekáte, ale.... copak myslíte, že nám Christmas zase provedl? Pokud máte nějaké teorie, klidně se o ně podělte, ráda se je dozvím. Jinak už jsem u minulé části četla nějaké ty spekulace, no, tak uvidíme.
Každopádně by mě ještě zajímalo, i když je to teda trochu z cesty - jaké si myslíte, že je skóre ohledně žertíků? Ráda bych se dozvěděla vaše tipy, ale počítat to samozřejmě nemusíte, spíš to zkuste odhadnout.

Znovu všem přeji krásné prázdniny plné zážitků a trapasů, kterým se můžete smát!