Everything Is A Joke

34. Kapitola

Winnie

Lehce jsem pokyvovala hlavou do rytmu písničky a snažila se přitom nedat na sobě znát, jak moc se nudím. Přehlídka tanečních kreací mé kamarádky mě sice dokázala na pár minut zabavit, jenže teď mě nudilo už i to. A ji zjevně taky, protože náhle přestala se zběsilým máváním rukama a předváděním osoby, která dostala zásah elektřinou, a zamířila k sedačce, na které jsem já ležela.

"Nech mi tady taky trochu místa, hamoune," zavolala cestou směrem ke mně. S tvrdohlavostí líného jedince, který se odmítá dělit, jsem zavrtěla hlavou a nepohnula se ani o milimetr. Kývla jsem směrem ke křeslu, které bylo jen o kousek vedle a hlavně bylo prázdné. Ale Charlie se rozhodla kašlat na pocity a přání druhých a začala do mých nohou mlátit, dokud jsem je teda štědře nepokrčila, aby se měla kam vecpat. Někteří lidé prostě nechápou, co je to osobní prostor.

"Takže, královno milého chování, co sem tvůj zadek přivádí?" zeptala jsem se jí, majíc oči v sloup. Trochu moc popová písnička, která se do teď ozývala z rádia, skončila, aby ji mohla vystřídat hodně moc popová písnička. Rozhodla jsem se, že se raději nebudu moc soustředit na její text.

"Nudím se," vyslovila nahlas to, na co jsem už pár minut myslela, "je hrozná otrava jen tak sedět a čekat, když vím, že čekáme na Audrey."

Měla naprostou pravdu. Ze samé nedočkavosti u nás Charlie dnes strávila celý den, přestože Audrey a její rodiče měli přiletět až někdy pozdě odpoledne. Chvíli jsme dělaly, jako že se připravujeme na návštěvu naší nejlepší kamarádky, kterou naneštěstí její rodiče odvezli daleko mimo náš dosah, do Londýna, ale nakonec jsme toho nechaly a jen jsme kecaly o naprosto podstatných blbostech.

Chtěla jsem vzít auto a zajet čekat na letiště, jenže jsem zjistila, že mám malý problém - žádné auto nevlastním. A ani jeden z rodičů nebyl doma, protože museli do práce, a Charlie neměla dovoleno si jejich rodinné vozidlo půjčovat. Jediní další lidé mající nějaký dopravní prostředek, kteří mě napadli, byli Jace a Christmas. A ani jednoho z nich jsem nechtěla otravovat. Proto mi nezbylo nic jiného, než na nějaké srdceryvné objetí na letišti jako vystřižené z filmu zapomenout a spokojit se se srdceryvným objetím u nás doma. Audrey slíbila, že rodiče ji u nás vysadí ještě před prvním vkročením do hotelu.

"Je mi líto, ale pořád jsem ještě na ten trik s žonglováním nepřišla. Sorry," reagovala jsem na její smutné oznámení o tom, jak tu pokulhává zábava. Charlie si sundala fialový klobouk, jenž ode mě dostala k Vánocům, a dlaní si setřela pot z čela, způsobený jejím předchozím energickým tancováním.

"To je smůla, věřím, že u cirkusu by se ti dařilo," pokývala hlavou, jako by to byla veliká ztráta. "Ale nevadí. Zabavíme se jinak. Pojďme vymýšlet nový žertík, kterým napálíš Christmase," navrhla, její tvář obsadil zlomyslný úsměv. Já jsem ale nesouhlasně zamlaskala, ačkoliv mi bylo líto, že její nadšení pro to přijde vniveč. Když Charlie oplývala zapálením pro věc, vždycky její činy přinesly velké výsledky, takže byla skoro škoda, že jí nemůžu dovolit, aby na Christmase vymyslela něco geniálního.

"Opět je mi líto, že tě musím zklamat, ale řekla bych, že máme s Christmasem mír, aspoň na nějaký čas. Prohlásil mě za vítězku naší bitvy," oznámila jsem jí s neskrývanou hrdostí v hlase. Ani jsem si to pořádně neuvědomila, ale potěšilo mě, že jsem vyhrála. Zaprvé proto, že jsem neměla ani šajna, jaké je momentálně skóre, takže to bylo milé překvapení, a zadruhé se Christmas vždy tvářil tak nějak sebevědomě, jako by tohle bylo umění, ve kterém ho nikdo nemůže porazit.