Everything Is A Joke

28. Kapitola

Byl předposlední den školy, pak nás čekal příjemný oddych v podobě vánočních prázdnin. Ale tohle nebyl důvod, proč se ten den stal po pár týdnech něčím extra. Ne. Já totiž nejsem typ člověka, co by oslavoval každou prkotinu měsíc dopředu. To, že začínají prázdniny, jsem hodlal slavit, až opravdu budou začínat - totiž zítra odpoledne. A to jsem si ani nebyl jistý, zda to opravdu nějak slavit budu. Dnešek se tedy stal výjimečným kvůli zcela jiné věci, kterou jsem ani tolik neshledával jako překvapení, jako spíše milé rozptýlení.

Nejspíš by bylo vhodné říct, že jsem posledních několik dní - mohly to být dva či tři, ale stejně dobře taky sedm, nějak jsem to nepočítal - nebyl v právě dobrém rozpoložení. Nikdy jsem neměl obzvlášť rád vánoční svátky, za což se mi spoustu lidí vzhledem k mému jménu smálo. Každopádně si myslím, že za tenhle přehnaně řečeno až odpor mohly stres a napětí, jež tyto svátky doprovázely. I když to měl být čas klidu a pohody, všude kolem se potloukalo spoustu nervózních lidí. A to já jakožto člověk poměrně veselé a vstřícné (ačkoliv nemálo lidí by se o těchto přívlastcích nejspíš hádalo) povahy neměl rád. Nebo možná to takhle vůbec nebylo a ve skutečnosti za můj vztah k Vánocům mohla příhoda, která se mi stala, když mi bylo ani ne pět let.

V té době jsem se na tohle období jako každé jiné dítě těšil. Pro mě jako pro kluka z rodiny, která netrpí nedostatkem peněz, to znamenalo spoustu nových věcí, které můžu párkrát použít, potom rozbít a vyhodit, abych si mohl za rok přát něco podobného. A ten rok si navíc oba rodiče vzali jeden den volno, abychom ho mohli strávit v nákupním centru spolu a já jim měl možnost povědět a ukázat, co bych letos opravdu chtěl. Byl jsem poměrně chytré téměř-pětileté dítě. Nebo jsem si aspoň domyslel, že na co si ukážu, to s velkou pravděpodobností dostanu, pokud to nebude dražší než průměrné auto a nebude toho moc. A tak jsem byl nadšený už od rána. Bohužel mi mé nadšení nevydrželo déle, než dokud jsem prošel bránami onoho nákupáku. Nepamatuji si, zda za to mohla nějaká úžasná hračka, kterou jsem spatřil za jednou z výloh, a nebo jestli se rodiče vytratili někam muchlovat, jak mají zjevně ve zvyku po celou dobu, co jsem na světě, každopádně jsem se ztratil. A co bylo horší, oni mě ani nehledali. Takže jsem se nakonec dostal domů o dvě hodiny později, než moji rodiče, a to jen díky tomu, že jsem v jednom z obchodů náhodou narazil na naši sousedku, která se nad mou ubrečenou tvářičkou slitovala a svezla mě autem. A když jsem do našeho domu tedy konečně dorazil, rodiče mě uvítali se slovy, že se jim zdálo, že bylo v autě i v tom nákupním centru nějaké ticho.

Tohle byl dle mého názoru dostatečně silný zážitek na to, aby mě do konce života poznamenal. Ať mým špatným vztahem k Vánocům, nebo mým snad ještě horším vztahem k rodičům. Tak či tak jsem ten sváteční čas neměl potom několik let rád a trávil jsem ho především tím, že jsem ignoroval fakt, že vůbec nastal. Změnilo se to až jednou událostí před dvěma lety. Ten rok i rok poté jsem Vánoce miloval skoro stejně, jako člověka, co za změnu mého postoje mohl. Jenže teď se to vrátilo zpět do starých kolejí. Vlastně omyl. Nejspíš se to zhoršilo.

A tak jsem tedy chodil do školy a musel si přitom neustále opakovat, že to přežiju. Odpoledne jsem trávil čímkoliv, co mě dokázalo zabavit natolik, abych zapomněl na všechny mé strasti, a v noci jsem toho moc nenaspal. Zdálo se až nemožné, abych byl takhle skleslý, vzhledem k tomu, že ještě před týdnem a kousek jsem se cítil relativně v pohodě. Vlastně jsem měl dojem, že jsem to takhle neprožíval ode dne, co jsem si zabalil poslední kufr a navždy opustil svůj pokoj. Popravdě možná bylo načase, abych pocítil trochu víc než jen kapičku smutku, která se snadno ztratí v moři radosti.