Everything Is A Joke

8. Kapitola

Christmas

Ležérně jsem se opíral o plechovou skříňku a hledal ve svém batohu mobil. Bylo pondělí ráno, teprve pátý den na nové škole. Konečně jsem ho pod svými prsty ucítil. Vytáhl jsem ho z batohu a podíval se, kolik je hodin. Zbývalo pár minut do zvonění. Naposledy jsem se rozhlédl po chodbě, pokrčil rameny a loudavým krokem se vydal do třídy. Winnie jsem za celou dobu nezahlédl, ale bylo možné, že už si dávno vesele sedí u svojí lavice. Jen se neboj, mně neutečeš.

"Zase pozdě, pane Yorku. Pokud to takhle půjde dál, nemusíte se ani obtěžovat na matematiku chodit," poznamenal profesor, když jsem se zvoněním vešel do třídy. Všechna pozornost byla upřená na mě, což mi bylo krajně nepříjemné.

"To máte pravdu, chodit sem je opravdu zbytečný," zamumlal jsem nezaujatě. Matematika patřila mezi předměty, se kterými jsem neměl problémy, takže hlemýždí tempo našich hodin mě ubíjelo. Vždy, když byl někdo vyvolán k tabuli, málem jsem rozkousnul tužku, jak jsem byl vykolejený z jeho výkonu. Stát deset minut před tabulí a bez sebemenšího pohybu zírat na naprosto primitivní příklad, to už vyžaduje odvahu. Nebo nedostatek inteligence.

"Když jsou podle vás tyto hodiny tak nepotřebné, co kdybyste nám rovnou šel vypočítat pár příkladů?" nespokojeně zamlaskal pan Peanut, načež jsem se mlčky zvedl a vydal k tabuli. Cestou jsem na sobě cítil více párů očí, než jsem chtěl, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Hned první školní den se na mě lepily různé skupinky holek, přičemž já se je snažil nejrůznějšími způsoby odbýt. Nakonec jsem přišel na to, že nejúčinnějším způsobem na jejich zbavení, je ignorace. Většinu holek po čase přestalo bavit mě uhánět, když viděly, že to nenese žádné výsledky, ale stále jich tu bylo pár, které se ke mně "nenápadně" připletly každou volnou chvíli a ničily mi život svou uječenou přítomností.

Příklady jsem měl spočítané během chvíle. Jakmile profesor zkontroloval správnost výsledků, spokojeně mě poplácal po zádech a po zbytek hodiny si mě nevšímal. Toho jsem využil snahou dohnat několik zameškaných hodin spánku, strávených přemýšlením nad vhodnou pomstou pro Winnie. Položil jsem si ruce na lavici a nechal na ně volně klesnout svou hlavu. Možná by se mi i podařilo dosáhnout svého cíle - usnout-, ale nějaké dvě blondýnky se za mnou stále otravně chichotaly. Opravdu neznám otravnější zvuk než holčičí chichotání. Není to roztomilé ani příjemné. Mnohem hezčí je obyčejný upřímný smích. Ten, který zahřeje na duši vás i všechny okolo. Takový zvuk si zaslouží být vydáván mnohem častěji, než ten uširvoucí chichot.

Nakonec zazvonilo a já neměl dospanou ani minutu. Probodl jsem dívky za sebou naštvaným pohledem a s batohem zavěšeným na jednom rameni vyšel ze třídy. Zamířil jsem si to přímo zpět ke skříňkám s úmyslem se tentokrát opravdu shledat s Winnie a pomstít se jí. Otevřel jsem svou skříňku a vylovil učebnice na další hodinu. Vtom se vedle mě opřela o zeď světlá hubená ruka s křiklavě růžovými nehty. Zavřel jsem dvířka své skříňky a zadíval se na Sarah s pozvednutým obočím.

"Co chceš?" zeptal jsem se jí s neskrývanou otráveností v hlase. Dělala, jako by můj nepříjemný tón nezaregistrovala. Obdařila mě zářivým úsměvem, při kterém jsem se bál, že kvůli jejím perfektně vyběleným zubům oslepnu, a s úmyslem vypadat přitažlivěji podivně našpulila pusu.

"Jen tě pozdravit," odpověděla konečně po několika dlouhých vteřinách, zaplněných jejím připravováním. Nechápal jsem, na co se tak připravuje. Ještě si neuvědomila, že nemám zájem?

"Super. Ahoj. Tak teď můžeš spokojeně odejít," ukázal jsem směrem k ostatním blondýnkám z její party a trpce se na ni ušklíbl. Když se k odchodu stále neměla, frustrovaně jsem si prohrábl rukou vlasy.

"Ještě něco? Ten pozdrav ti nestačil?" falešně jsem se podivil, načež se Sarah zasmála. Tedy vlastně spíš zachichotala.

"Můžu ti říkat Chrisi?" znovu elegantně přešla můj skrytý požadavek k jejímu odchodu.

"Ne," odvětil jsem rozhodně. Vzdal jsem pokusů ji přimět odejít a smířil se s její nepříjemnou přítomností, kterou mi s takovou radostí poskytovala.

"Proč?" nevinně se usmála, jako kdyby to nebylo dostatečně jasné.

"Protože se tak nejmenuju," vysvětlil jsem, čímž jsem spotřeboval poslední kapku trpělivosti. Pohár, o němž jsem si do té doby myslel, že je nekonečný, byl najednou prázdný a já nemohl strávit se Sarah už ani minutu. Naštěstí přesně v ten moment se vedle nás objevila známá hnědovláska a přeměřila si ji nenávistným pohledem.

"Ty," zasyčela naštvaně na Sarah. Zdálo se, že si vůbec nevšimla mé přítomnosti, nebo se jí aspoň dokonale dařilo mě ignorovat. Bylo vidět, že ji něco hodně naštvalo. Kdyby pohled uměl zabíjet, byla by Winnie již několikanásobným vrahem, ovšem její oběť by byla pouze blondýnka stojící před ní. Pln očekávání jsem pozoroval, co bude dál.

"Ty. Jsi. Taková. Mrcha," na každé slovo dala značný důraz, "co to jako v pátek bylo?" Pak něco vytáhla z tašky a nastavila ruku do úrovně očí Sarah. Popošel jsem kousek blíž, protože jsem ten předmět nedokázal identifikovat. Až z dostatečné blízkosti mi došlo, co to je. Kámen. Kámen s velkým růžovým písmenem S. Překvapeně jsem hvízdl, za což mě Winnie spražila vražedným pohledem, ale nic neřekla.

"Copak, hrála sis venku s kamínky a sprejovala si abecedu? Ale co s tím mám já dělat?" promluvila hlasem plným provokace blondýna. Chvíli to vypadalo, že se na ni Winnie vrhne, ale nakonec to rozdýchala.

"Sarah, nech toho. Ty tvoje hry jsou trapný. Když už jsi to udělala, tak se k tomu aspoň přiznej a nehraj tu nějaký divadýlko, který nezajímá ani mě, natož pak jeho," kývla hlavou směrem ke mně, "ale pamatuj na jednu věc. Kam až jsi to klesla, když žárlíš na podle tebe divné lidi? Tohle se ti sakra vymstí." Poslední dvě věty ze sebe znechuceně vyplivla, darovala blondýnce poslední ponurý pohled a rozešla se opačným směrem.

Chvíli jsem ji zamyšleně pozoroval. Vypadala opravdu naštvaně. Náhle jsem se prostě musel usmát. Byl to pobavený úsměv s nádechem škodolibosti. Tak proč jí den neznepříjemnit ještě víc?

Bez rozloučení jsem opustil Sarah a vydal se chodbou za Winnie.

Okej, moc jsem se nevytáhla, ale stále držím ten průměr 1000 slov :D. Je to první kapitola z pohledu Christmase, tak doufám, že se líbí :3. Možná vám úplně nebudou sedět dny, on by totiž mohl teoreticky ještě být pátek, ale řekněme, že jim začala škola v úterý...jako koneckonců letos nám :D. Chci moc poděkovat za překročení hranice 1K přečtení a přes 170 votes...like really? A to to včera byl měsíc od doby, co jsem tento příběh zveřejnila. Zbožňuju vás♥♥♥

Bye bye, sweethearts!