Everything Is A Joke

32. Kapitola

Christmas

Zajímalo by mě, jestli někdy někdo prohlásil, že se cítí jako ledovec. Protože jestli ne, pak jsem první. Protože přesně tak jsem si já skutečně připadal. A ne jako jen tak ledajaký ledovec. Přirovnával jsem se k tomu, jenž potopil Titanic.

Já nevím, ale přišlo mi, že to perfektně vystihuje jak mé pocity, tak mou momentální situaci. Dovolím si to vysvětlit. Vztah Winnie a Jace se začal pěkně rýsovat. Poměrně na něm pracovali, hezky krůček po krůčku, vypadalo to, že nechtěli nic uspěchat. Pak, když se zdálo, že to stojí na pevných základech a mohlo by to někam vést, se nechali unášet proudem, připraveni se dostat do bodu jejich první schůzky. Jenže najednou BUM! Objevila se pohroma v podobě ledovce, který to všechno naprosto zazdil, zničil, podělal, říkejte si tomu jak chcete. A teď byla otázka, zda se něco z toho dokáže zachránit.

Věřil jsem tomu, že ano. Jasně, udělal jsem asi tu největší botu v dějinách lidstva, ale to neznamenalo, že to nepůjde spravit. Jenže dokázal bych to spravit já? Protože ten ledovec se pak taky o nějakou záchranu zrovna nepostaral... Spíš tomu jen tupě přihlížel. A já bych nejspíš udělal nejlépe, kdybych ho napodobil. Ale to bych si to pak neodpustil nejen já, ale důvod mi odpustit by neměla ani Winnie, ani Jace. A mě nebavilo chodit po světě, nacházet lidi, se kterými se cítím fajn, a pak je kvůli své vlastní blbosti ztrácet jako pětileté děti ztrácejí korálky. Už ne.

Doma bylo ticho, protože rodiče dnes ráno popadli svoje kufry a opustili mě. O to více na mě doléhala samota. A nechuť k sobě samému. A tyhle dvě věci na mě měly doléhat ještě minimálně do Nového roku, kdy se moji rodiče možná, možná plánovali vrátit. A tak jsem si řekl, že bych s tím asi mohl něco udělat, než se úplně zblázním. Zajít za Jacem, omluvit se a zabít tím dvě mouchy jednou ranou, no ne?

Přemýšleje nad tím, jak moc hrozný a sobecký člověk jsem, když to přirovnávám k mouchám, jsem vypnul televizi, na níž stejně běžely jen nudné vánoční filmy. Pak jsem popadl do ruky svůj mobil, odemkl ho, najel na Jaceovo číslo...

...a zarazil se. S Winnie to šlo. Winnie jsem dokázal zavolat. S Winnie jsem si uměl domluvit setkání v kavárně. Jenže Winnie nebyla můj nejlepší kamarád, kterému jsem pokazil vyvíjející se vztah, nepolíbil jsem před ní někoho, koho měla ráda, a především jsem v tu dobu ještě nevěděl, že jsem všechno takhle zničil.

Měl jsem prostě moc velké výčitky svědomí na to, abych dokázal jen tak Jaceovi zavolat. A asi bych měl i velká očekávání, kdybych předpokládal, že mi to zvedne a bude mě chtít vyslechnout, jako by se ani nic nestalo. Zase tak pitomý nejsem.

Ačkoliv když se na to zpětně podívám, nikdy bych si nemyslel, že jsem dokonce i tak pitomý, jak opravdu jsem. O ničem jsem nepochyboval, okamžitě jsem to vzal jako zřejmý a potvrzený fakt - že je můj kamarád vlastně hrozný hajzl. Stále jsem nechápal, jak jsem na to mohl Sarah a těm ostatním skočit. Vždyť to bylo tak průhledné! Jediné, co hrálo v můj prospěch, aspoň trochu tlumilo to špatné světlo, co teď bylo na mě vrhané, byl fakt, že jsem skutečně Jace znal nějaké tři měsíce a kousek. Ovšem to samé i Sarah s Chloe. Takže tohle byl dost chabý argument a ani jsem ho nehodlal použít, až se budu snažit Jaceovi omluvit.

Zandal jsem si mobil do kapsy a zajel si prsty do vlasů. Bál jsem se, co mě čeká, jak bude Jace reagovat. Ale i kdyby byl sebevíc naštvaný, až mě uvidí, bude to pořád lepší, než kdybych za ním vůbec nezašel. Musel jsem se aspoň nějak odlišit od toho ledovce.

✿ ✿ ✿ ✿ ✿

Zaparkoval jsem o ulici vedle, než kde Jace bydlel. Nevím, zda jsem si od toho sliboval, že si stihnu ještě aspoň trochu pročistit hlavu a zmírnit tu nervozitu, anebo že Jace díky tomu neuvidí mé auto a tím pádem nevezme nohy na ramena, boje se, že tentokrát jdu políbit jeho matku nebo desetiletou sestru. Prostě jsem to udělal a s výrazem à la král ubožáků jsem vyrazil k Jaceovi.