Everything Is A Joke

30. Kapitola

Winnie

Christmas mi začínal jaksi přirůstat k srdci. Lépe řečeno jsem si na něj prostě zvykla. Na jeho neustálé otravování, egoistické poznámky a především na jeho žerty. Samozřejmě mě na něm kupa věcí štvala, od jeho občasné přehnané tajemnosti po vměšování se do cizích záležitostí, ale stejně jsem ho vlastně měla jistým způsobem ráda. Přišlo mi, že se mezi námi pomalu, ale jistě vyvíjelo přátelství, které by sice asi nikdy nemohlo být tak pevné jako to, co jsem měl s Charlie, ovšem bylo by pravděpodobně poměrně zajímavé a zábavné.

A teď to dokázal dokonale pokazit jediným pohybem. Ačkoliv pokazit nebylo dostatečné vyjádření. On náš vztah vzal, vyhodil ho z okna, plivl na něj, přejel ho traktorem (aspoň pětkrát), pak ho kopáním dostal do posledního poschodí nejvyšší budovy v okolí a znovu provedl tu první věc. Doufala jsem jen, že nepředpokládal, že já to teď budu ošetřovat a léčit.

To totiž nepřipadalo v úvahu minimálně z toho důvodu, že jsem pořád nepochopila, proč to Christmas sakra udělal. Myslím, že k logickému  a racionálnímu vysvětlení jsem byla vzdálená několik kilometrů. Jenže otázkou bylo, zda se ho chci vůbec dozvědět. Možná by bylo lepší zůstat ve sladké nevědomosti. Protože jak jsem nad tím tak přemýšlela, jakékoliv objasnění situace by mi poskytl, neuklidnilo by mě to.

Věděla jsem, že bych měla zavolat Charlie, která určitě plánovala se mnou po škole někam jít. Nebo Jaceovi, abych mu to nějak vysvětlila, přestože já za to ani nemohla. I když u něj jsem si byla jistá, že to pochopí. Nejdůležitější se teda zdálo vytočit Christmasovo číslo a promluvit si o tom s ním. Ale na to jsem měla chuť ještě méně než na kafe. A děkovala jsem Bohu za to, že když už musel můj kamarád - jak hořce to teď znělo - učinit tu největší blbost za celou dobu, co ho znám, nechal si to aspoň na poslední den před prázdninami. Znamenalo to totiž, že ho teď nemusím nějaké dva týdny vidět. Ačkoliv možná to bylo málo. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli tu chuť ho zabít ztratím vůbec někdy, natož za čtrnáct dní. Nejspíš to bude záviset na tom, jak rychle se Christmas naučí vracet se zpět v čase, aby napravil tu příšernou chybu, které se v podobě té pusy dopustil.

✿ ✿ ✿ ✿ ✿  

Osprchovala jsem se vlažnou vodou s cílem nechat vztek vypařit se z mého těla. Po dlouhé době jsem si zašla zaběhat, doufajíc v odvedení myšlenek někam daleko od Christmase a jeho zabedněnosti. Dokonce jsem i chvíli brouzdala po internetu, abych se podívala, jakými všemi způsoby se může projevovat šílenství a aspoň trochu tím jeho chování omluvila. Ani jsem nebyla moc překvapená, když nic z toho nefungovalo a já stále dál pociťovala pořád větší a větší odpor k jeho osobě.

Nakonec jsem skončila u bezcílného zírání na stěnu v našem obývacím pokoji. Byla sice zajímavá asi jako obnošené ponožky, ale já nějak nemohla nic jiného dělat. Byla jsem moc rozrušená a hlavně naštvaná, než abych se dokázala na cokoliv soustředit. Naštěstí mi po chvíli zazvonil mobil, který jako by byl záchranným člunem ve velkém moři nudy a zmatku, v němž jsem se topila.

To štěstí mě ale rychle zase přešlo, protože volala Charlie, s níž jsem normálně sice moc ráda mluvila, ovšem teď to bylo to poslední, co bych chtěla dělat. Vlastně předposlední, poslední by bylo vidět Christmase. Pokud bych ho ovšem nesměla profackovat, to bych možná udělala i ráda. Tak či tak se mi do hovoru s mou kamarádkou nechtělo, neboť že bude chtít vysvětlit, proč jsem na ni sakra nepočkala, to bylo jasnější než slunce. 

A taky že ano. Po dlouhém přemlouvání sama sebe jsem přece jen zmáčkla zelené sluchátko, a jakmile jsem tak učinila, Charlie ze sebe okamžitě začala sypat: "Kde doprčic jsi? Proč jsi na mě nepočkala? Že ty jsi šla na nějakou párty beze mě? To si říkáš kamarádka?" A byla by v tom určitě pokračovala, protože mi moc ráda věci vytýkala, přestože to pokaždé bylo s pobavením v hlase, ale já ji nenechala. Normálně mi to nevadilo, jen ať se pobaví, ale teď jsem to chtěla mít rychle za sebou.