Everything Is A Joke

18. Kapitola

Nervózně jsem kousal do konce tužky, neuvědomuje si, co dělám. Až když jsem na jazyku ucítil malý kus gumy, znechuceně jsem oddálil svou ruku od obličeje a věnoval se raději testu.

"Pět minut," nesl se třídou učitelův hlas. Začal jsem horlivě zaškrtávat ta políčka, která se mi zdála nejhezčí, přestože o správnosti odpovědí nemohla být ani řeč. Příště ten notebook necháš prostě ležet a budeš se učit aspoň o půl hodiny déle, přikázal jsem si v duchu.

"Dvě minuty." Tuha se div nezlomila, jak moc jsem tužku tlačil k papíru. Už jsem ani nevybíral odpovědi podle pravděpodobnosti či pěkného vzezření, vsadil jsem na náhodu.

"Sbíráme." Pokud jsem si předtím myslel, že jsem byl dost rychlý, v tom případě jsem teď vyvinul rychlost tryskovou. Vyučující mi musel test vytrhnout z ruky, abych skončil se svým zběsilým zaškrtáváním.

Když zazvonilo, všichni se odebrali ze třídy. Nebyl jsem výjimkou. Protlačil jsem se mezi ostatními a vydal se na oběd. Jakmile jsem spatřil ve frontě Winnie, jak nás od sebe dělí pouhých několik studentů, na mé tváři se vytvořil potutelný úsměv.

"Pomsta bude sladká, co?" ozval se Jace, který se nečekaně objevil vedle mě. Trochu jsem poskočil, protože jsem se lekl.

"Spíš slaná a rajčatová," odvětil jsem s pohledem upřeným na jídlo, které kuchařky kydaly studentům na talíře.

Jace se chvíli mlčky snažil zachytit, co pozoruji, a když mu to došlo, pobaveně poznamenal: "No pokud se chystáš udělat to, co si myslím, tak se ta vaše hra o nejlepší žert začíná spíš měnit v soutěž o to, kdo toho druhého více ztrapní." Pokrčil jsem rameny, protože ať to bylo jakkoliv, já měl v plánu vyhrát. I když jsem už dávno zapomněl počítat skóre.

Fronta se pohnula a my brzy dostali své špagety s rajskou omáčkou, přestože přesnější název by byl něco, co hodně připomíná mrtvé žížaly a obarvené bahno. Přemýšlel jsem, zda Jace odhadl mé úmysly správně, ale on jako by mi četl myšlenky. Posadil se totiž nedaleko od Winnie, přesně jak jsem potřeboval. Ačkoliv on to možná udělal z jiného důvodu...

Chvíli jsem jen jedl, snaže se neupozornit na sebe, protože bylo lepší, když o mně Winnie nevěděla. Ale jakmile jsem si byl jistý, že vnímá pouze žvanění své kamarádky, vzal jsem si lžíci a nabral na ni pořádnou porci jídla přede mnou, dávaje si přitom zvlášť záležet, aby tam bylo co nejvíce omáčky. Pečlivě jsem vyhledal co nejlepší postavení ruky, zamířil...

...a o okamžik později bylo jedno červeno-bílé triko zasaženo špagetami. Otočil jsem hlavu na opačnou stranu, protože ty staré černé hodiny na stěně mě najednou velice zaujaly. Očekával jsem nějaký výkřik, nadávku nebo něco podobného, ale to, co přišlo, rozhodně ne. Ticho.

Říkal jsem si, zda jsem opravdu zasáhl ji, jestli mě můj zrak nějak nezklamal. Avšak když jsem vrátil hlavu zpět do předchozí polohy, ze které jsem měl výhled na Winnie, mé obavy byly rozprášeny. Toho pohledu, který vás přímo nutil schovat se pod nejbližší stůl a doufat, že tam vás jeho vlastník nenajde, si totiž nešlo nevšimnout.

Žádný křik se ale stále nekonal, což mě překvapilo. Jen okolní ruch mě ujišťoval o tom, že nejsem hluchý. Začínal jsem o mém sluchu totiž pochybovat. Ovšem Winnie tam opravdu jen strnule seděla a zírala na mě. Nebo jsem si to aspoň myslel.

Až moc pozdě jsem si všiml nepatrných pohybů, které dělala její ruka, a můj mozek to nestihl zpracovat a vyhodnotit situaci. Mým směrem již letěla neméně velká zásilka jídla, než jakou jsem vyslal já k ní.

Prsk. Asi takový zvuk učinil oběd ze školní jídelny, jakmile se na mně rozprskl. Konkrétně na mém obličeji. Dvěma prsty jsem si opatrně otřel omáčku z míst, kde se nacházely moje oči, a ušklíbl se. Ten trpký úšklebek nepatřil jen Winnie, ale také Jaceovi a všem ostatním, kteří se smáli. Pak jsem svou ruku natáhl k nejbližšímu tácu a omluvně se usmál na dívku, která u něj seděla. Dva nástroje odplaty jsou totiž lepší, než jeden.

Nezdržoval jsem to a ochudil svůj talíř o další kus špaget. Na druhou stranu, polovinu tohoto množství jsem přidal na Winniino triko. Druhá půlka se objevila na bílé zdi. Tedy, ta zeď opravdu byla ještě před chvílí bílá.

Winnie opakovala ten úkon po mně. Nejdřív sebrala lžíci, která předtím patřila Charlie, a nešetřila ani s municí. Škoda jen, že většina z ní neskončila na mně, ale na stole či na blízko usazených přihlížejících. To mi ale nebránilo v tom, abych se se škodolibým smíchem dal do připravování dalšího kola pomsty, tentokrát s cílem strefit její vlasy v drdolu. Skutečně mi zabránil až naštvaný hlas, který se rozlehl po celé jídelně.

"York! Wilsonová! Okamžitě toho nechte!" Pan Peanut, můj učitel na matematiku, si to k nám rázoval naštvanými kroky. Winnie ihned odložila obě lžíce a provinile si skousla ret. Já jsem přemohl nutkání zasáhnout ho špagetami a také jsem zahanbeně oba nástroje sklopil.

"Co vás to napadlo? Okamžitě pojďte se mnou! Do ředitelny!" zařval na nás Peanut, čímž nás přede všemi donutil opustit prostory jídelny a následovat ho. Celou cestu jsme mlčeli, přestože já chtěl asi dvakrát pronést něco, co by nám mohlo přilepšit. Nestihl jsem ovšem vypustit ani slovo, protože Winnie mě vždy rázně zadržela. Zítra díky tomu budu mít na nohách asi velké modřiny. Její kopance mají fakt sílu.

Když jsme konečně došli před dveře, na kterých stálo ředitelovo jméno, učitel s poměrně nespokojeným výrazem zjistil, že jsou zamčené a na klepání nikdo neodpovídá. Pak se ke mně a Winnie otočil, přičemž bych přísahal, že řekl "kde ten blb zase je" nebo minimálně něco podobného.

"Dobře vy dva, pan ředitel tu není, ale to neznamená, že uniknete trestu," upozornil nás, jakmile si všiml té naděje, která se na okamžik objevila v našich očích.

"Fajn, kolikrát máme napsat 'už nikdy nebudu házet mrtvé žížaly po jídelně'?" otázal jsem se ho znuděně, za což jsem si od Winnie vysloužil káravý pohled, ve kterém ale byly vidět jisté stopy pobavení.

"To si pro mě za mě napište třeba stokrát a pak ten papír vyhoďte, snězte nebo co chcete. Protože vaším trestem nebude žádné opisování pro malé děti. Uklidíte jídelnu." Winnie se mírně pousmála, protože jí nejspíš nepřišlo tak strašné uklízet těch několik žížal, co tam po nás zbylo. To vlastně ani mně. Ale pan Peanut nás rychle vyvedl z omylu.

"Celou jídelnu. Nejen to, co jste tam natropili." Winnie se na mě naštvaně podívala a rty naznačila, že jsem idiot. Já jsem to samé neslyšně vyslovil směrem k učiteli. Oba jsme se  chystali odejít, když nás zastavil ještě jeho hlas.

"A vaše práce začíná," pobaveně se podíval na hodinky, "právě teď."