Everything Is A Joke

26. Kapitola

Christmas

"Myslíš, že se to podaří?" zeptal se mě Jace sedící vedle mě. Měl jsem v puse čokoládovou tyčinku, takže mi chvíli trvalo, než jsem odpověděl. Aspoň jsem měl čas na rozmyšlenou.

Skutečně myslím, že se tenhle žert vydaří? Odpovědět bylo těžké. Na jednu stranu mi víra v mé schopnosti nedovolovala říct ne. Na druhou stranu tu bylo dost věcí - spíše tedy lidí -, co by mohly žert nepříznivě ovlivnit. Například jsem doufal, že paní prodávající v našem školním bufetu si dokáže zapamatovat, jak cílová osoba vypadá. Nebo že Charlie pochopila, že se nemá před Winnie zmiňovat o otázkách, které jsem jí položil. S čímž souviselo i mé přání, aby její odpovědi byly pravdivé.

"Já bych řekl, že by mohlo. Je to promyšlené, počítal jsem s tím, že Winnie si na jídlo, které má u sebe v tašce, po mém prvním vtipu dává pozor, ale tohle... čekat nebude. A žert by to taky měl být dostatečný, myslím, že ji to minimálně slušně vyděsí," prohlásil jsem po chvíli a zářivě se na Jace usmál. Možná jsem do toho úsměvu ovšem otiskl moc málo zlomyslnosti, protože vypadal být furt na pochybách. "Něco se ti na tom snad nezdá? Připadá ti to moc drsné?" pronesl jsem se slušnou dávkou sarkasmu, trochu zděšen tím, že možná Jace začne kvůli svému vztahu k Winnie bojkotovat žerty, jimiž její osobu nejspíš značně ztrapňuji.

Naštěstí mě ten blonďák nezklamal. "Do toho, jak moc si navzájem ubližujete, se vám míchat rozhodně nechci, to je vaše věc. Vlastně pro mě je to jedině dobře, aspoň se mám čím bavit. Jen si prostě nejsem jistý, jestli nám Charlie podala ty správné informace a zda o tom opravdu Winnie nemá ani tušení," pokrčil rameny a ušklíbl se, "jinak tvým schopnostem samozřejmě naprosto důvěřuji, o tom jsi doufám ani na chvilku nezapochyboval."

"Samozřejmě, že ne, je mi jasné, jak moc mě máš rád a věříš mi," zareagoval jsem na jeho poslední ironickou poznámku, načež Jace přitakal.

I mě ovšem hlodaly pochybnosti, protože dle toho, co řekl, jsme se oba obávali toho samého. Charlie. A to mě trochu znepokojilo. Koneckonců Jace s Charlie chodil do školy mnohem déle, než já, takže ji aspoň maličko znal. Třeba byla proto obava o její mlčení skutečně na místě...

"Musíme doufat, že i holky jsou schopné aspoň na chvíli přestat být tou nejloajálnější nejlepší kamarádkou, když jde o srandu. Prostě jim důvěřujme," řekl jsem nakonec, sám nevědě, jestli uklidňuji sebe nebo Jace. Spíš sebe, protože Jaceovi šlo maximálně o to, aby se pobavil. Zato pro mě, přestože se to tak ostatním nejspíš nezdálo, to byla poměrně důležitá bitva, jejímž vítězem mohl být jen jeden, ten nejlepší. A to jsem chtěl být já. V poslední době jsem si však nebyl jistý, zda se mi to povede. I když se mi to ze začátku nezdálo, Winnie zjevně nebyla tak snadným soupeřem.

Chystal jsem se Jace zeptat, co si on myslí o průběhu našeho souboje a jestli má nějaký tip na vítěze. Také mě napadla otázka, komu fandí, jenže nakonec jsem usoudil, že by to pro Jace bylo nejspíš těžké říct, takže jsem se rozhodl ji nechat nevyřčenou. Ve skutečnosti jsem ale nestihl vyřknout ani jeden z těch dotazů, jelikož jakmile jsem otevřel ústa a vydal první hlásku, Jace hlavou kývnul směrem k lavičce, která byla pár metrů před tou naší.

Vypadalo to, že nás Charlie nezklamala. Winnie si v ruce opravdu nesla dvě bagety. A i když jsem si tím nemohl být jistý, třeba to ženě z bufetu nakonec začalo být podezřelé, v duchu jsem se zlomyslně usmíval nad tím, že její oběd neobsahuje jen sýr a šunku jako obvykle.