Everything Is A Joke

38. Kapitola

"Neměli bychom najít Audrey? Charlie? Nebo někoho takového?" otázal se mě Jace, když odemykal své auto, abych si z kufru mohla vyzvednout, co jsem potřebovala. Zarazila jsem se v momentě, kdy mé nohy byly připravené odrazit se a jedním skokem mě přenést k vozidlu.

"Doprdele," zamumlala jsem a sklopila pohled. Čekala jsem, kdy se pode mnou propadne zem, abych tam samým studem mohla spadnout. Jak jsem na ně sakra mohla zapomenout? Teda... u Charlie by se dalo tvrdit, že to ona zapomněla na nás, když spatřila svého namakaného blonďatého kamaráda. Ale jak jsem mohla dočista vypustit Audrey?

Popravdě odpověď na tu otázku nebyla zase tak těžká. Jen jsem svému mozku zakázala, aby mi ji předhodil. Ten zmetek to ale stejně udělal, a natruc ještě velkými tučnými nepřehlédnutelnými písmeny, která mi začala tančit před očima. Jejich poselstvím bylo něco jako: "PROTOŽE TY JSI TAKY SPATŘILA SVÉHO NAMAKANÉHO BLONĎATÉHO KAMARÁDA."

"Ale no tak, klid, jen jsem se ptal. Nemusíš do oněch míst hned posílat je ani mě. Prostě jsem myslel, že jste to plánovaly udělat spolu," bránil se Jace s rukama nataženýma před sebe, jako by se bál, že se proti němu rozběhnu jako rozzuřený býk. Nejdřív jsem nepochopila, co to právě jeho ústa - moc pěkná, mimochodem - ze sebe vypravila. Nakonec se můj mozek uráčil přestat mě otravovat s tím sobeckým a naneštěstí pravdivým sdělením a osvětlil mi situaci.

"Ale ne, ne, já jen... No prostě... Doprdele," zase jsem sklouzla k tomu slovíčku, které mělo takovou moc, že jako jedno z mála dokonale vystihovalo situaci a mé pocity. Nebylo jediné, existovala i další, jen jsem byla až moc slušná na to, abych je vypustila na světlo světa. Nakonec jsem po dlouhém a upřeném pozorování svých nehtů zvedla zrak, chytila Jace za ruku a - snažíc se nevnímat výboje, které do mě ten dotek vysílal - vydala se obcházet dům s tím, že se pokusím najít aspoň Audrey.

Jace byl naštěstí natolik duchapřítomný, že nezapomněl ještě zamknout auto, takže zatímco jsme několikrát obkroužili místo konání zevnitř i zvenku, nehrozilo, že se někdo pokusí odcizit naše pytle plné barevných míčků. Ale vážně, jsem si jistá, že jsem kolem zahlédla několik puberťáků, kteří vypadali, že si na ně přímo brousí zuby. Bohužel na rozdíl od nich, Audrey se mi nikde spatřit nepodařilo. A s Charlie to bylo úplně stejné.

"Kde sakra jsou?" zabručela jsem, když jsme došli do zdárného cíle asi třicátého kolečka kolem domu. "Takže já si na ně tak mile vzpomenu a vydám se je pracně hledat a oni to vůbec neocení, naopak, vykašlou se na mě," pokračovala jsem ve svých stížnostech, ignorujíc Jaceův posměšný úšklebek.

"Myslím, že ty tvoje kamarádky bohužel asi netuší, jak úžasná a pozorná v těhle věcech jsi. Nebo to možná právě tušily, proto to rovnou vzdaly a ani se nepokoušely zůstat někde, kde bys je lehce našla," okomentoval to, načež uskočil, protože jsem se ho pokusila kopnout do holeně.

"Ha ha. No nic, kašleme na ty nevděčnice, jdeme zpříjemnit Christmasovi Silvestra. Pokud teda vůbec to auto po tom všem alkoholu najde," rozkázala jsem a vykročila k vozidlu mé oběti. Jace se bez protestů vydal za mnou, chytil mě za ramena a nasměroval mou osobu ke svému autu.

"Jen by bylo lepší nejdřív vzít ty barevné věcičky, kvůli kterým jste pravděpodobně musely způsobit zavření asi pěti dětských parků, šéfe," zašeptal mi přitom do ucha. Trhla jsem sebou, ale pak jsem se poslušně rozešla tam, kam mi doporučil. Naprosto nerozhozená z jeho horkého dechu a jen nepatrné vzdálenosti, která nás předtím dělila. Naprosto. Přísahám na svého mrtvého křečka.

Když jsme vyprázdnili kufr jeho vozidla a dohromady jsme nějak pobrali to nehorázné množství pytlů, konečně jsme mohli využít klíčky, které si Jace vypůjčil od Christmase. A tentokrát jsem s pýchou zjistila, že jsem to auto poznala, ne jako tenkrát, když jsem tak trochu ozdobila to našeho pana profesora místo toho Christmasova.