Everything Is A Joke

15. Kapitola

"Charlie!" zařvala jsem směrem do kuchyně, kde mi právě má kamarádka vyjídala ledničku. Dělala to pokaždé, když přišla k nám domů. Když jsem se jí jednou zeptala, proč si teda nedá něco u sebe doma, než jde k nám, vysvětlila mi, že na rozdíl od její matky ta moje umí vařit. Musela jsem jí dát za pravdu.

"Co máš tak důležitého, že na mě musíš řvát, když jím?" otázala se mě a znuděně si do pusy vložila hrst brambůrků. Vždy jsem obdivovala, jak do sebe může naházet pytlík něčeho takhle nezdravého ani ne za pět minut. Tomu se prostě říká talent.

"Tyhle brambůrky máma nevařila. Jsou normálně dostupné v obchodech," řekla jsem a významně zamrkala, přestože to nebyl ten důvod, proč jsem na ni volala.

"No a?" Nechápavě pokrčila rameny.

"No a růžový králík ti sežral boty," zamumlala jsem a dala oči v sloup. Některé lidi zkrátka nepochopíte, třebaže byste si to přáli.

"Co jsi říkala?" ozvalo se od jídelního stolu, kam se před chvílí Charlie usadila.

"Že mi máš jít pomoct vymyslet, jak to nandat Christmasovi!" zakřičela jsem a Charlie se s hlasitým nadáváním doloudala k sedačce. Sedla si vedle mě a natáhla si nohy na stůl.

"My jsme se vrátily zpět v čase? Protože to už tu jednou bylo."

"Jenže to nevyšlo, pokud sis všimla," vysvětlila jsem jí trpělivě a pokračovala v projíždění různých stránek na internetu, kde bylo spoustu návodů, jak někoho ztrapnit či napálit. I tohle mi nápadně připomínalo události minulých týdnů, ale co se dalo dělat, nápady mi chyběly.

"No právě, nevyšlo. Vážně to chceš zase riskovat?" zeptala se a já na ni udiveně pohlédla. Kam se poděla ta Charlie, která je soutěživá a prahne po každé špatnosti?

"No... Chci," vyslovila jsem nejistě, protože mě její slova trochu zviklala.

"V tom případě zaklapni ten notebook a jdeme do ulic! Kafe vždy pomůže!" Vrhla jsem na ni nelibý pohled. "Teda, horká čokoláda. Jo, chtěla jsem říct horká čokoláda nebo čaj!" opravila se, ale její nadšení se nezmenšilo. Jo, tak tady je ta Charlie, kterou znám.

✿ ✿ ✿ ✿ ✿

"Zbožňuju vůni kávy," konstatovala má kamarádka, zatímco za námi zavírala dveře kavárny. Přikývla jsem, ponořená ve svých myšlenkách, ale pak mi došlo, co to vlastně řekla.

"Já ne," namítla jsem a Charlie nade mnou zavrtěla hlavou. Otevřela pusu ve snaze něco říct, pravděpodobně si do mě rýpnout, ale já jsem ji umlčela mávnutím ruky.

"Koukej," ukázala jsem kousek před nás, "ten by nám mohl pomoct." Charlie pootočila hlavu a chvíli nechápavě těkala očima. Poté sebou trhla, protože ho pravděpodobně zahlédla. Stál uprostřed poměrně dlouhé fronty a za ruku držel drobného chlapce se stejně blonďatými vlasy, podle čehož jsem usoudila, že je to jeho mladší bratr nebo aspoň bratranec.

Na nic jsem nečekala a popadla Charlie za loket. Zatáhla jsem ji směrem dopředu, společně jsme prokličkovaly mezi hojně obsazenými stoly, až jsme stanuly před Jaceem. Teda spíš za ním. Byla bych mu musela poklepat na rameno, aby si nás všiml, ale když jsem se tak chystala učinit, ten malý kluk vedle něj se podíval na Charlie a otevřel pusu.

"Hele, ona má bílý vlasy," udiveně zvolal. To přilákalo Jaceovu pozornost. Otočil se a když nás spatřil, na jeho tváři se objevil mírný úsměv.

"To není bílá," zavřískala má kamarádka a já si všimla, jak se to dítě leklo.

"Jsme tu, abychom z něj něco dostaly, ne rozbrečely jeho... bratra?" větu jsem nerozhodně zakončila, ale Jace mě kývnutím ujistil, že je má domněnka správná.

"Dámy, tohle je Jasper," dodal ještě a pocuchal svému sourozenci vlasy. Jasper, kterému jsem tipovala tak deset let, naštvaně zabručel.

"Co vás za námi přivádí?" zeptal se Jace po několika vteřinách ticha, kdy jsem byla moc zaměstnaná pozorováním jeho bratříčka a Charlie otráveným mumláním o tom, že její vlasy nejsou bílé, takže jsme mu ani jedna neřekla, co od něj chceme.

"Potřebovala bych poradit," dostala jsem ze sebe nervózně. Jace se uchechtl a chápavě přikývl.

"Rád pomůžu, ovšem Jasper už pěknou dobu čeká na zmrzlinu a tak bych ho nerad zdržoval," řekl s úšklebkem na tváři, načež jsem Charlie dost nápadně naznačila, aby vzala malého blonďáka a koupila mu, co bude chtít.

"Vždyť už jdu," zamumlala nespokojeně a popadla chlapce za ruku. Lidé před námi mezitím postoupili dopředu a tak jsme frontu trochu blokovali. Jace mě odtáhl ke straně, kde naše postávání nikomu nevadilo, a s očekáváním se na mě zahleděl.

"Potřebuju pomoct s Christmasem," vysypala jsem ze sebe rychle, načež se Jace zasmál.

"Proč bych ti měl pomáhat vystřelit si z mého kámoše?" otázal se pobaveně, ne však nemile. Upřela jsem na něj prosebný pohled, ale on se jen pousmál.

"No tak. Ze starý známosti," řekla jsem přemlouvavým tónem. Jaceův úsměv byl teď již velký, což ho dělalo ještě přitažlivějším, než byl normálně.

"Ze starý známosti? Jaký je moje příjmení?" Chvíli jsem přemýšlela, avšak už od začátku mi bylo jasné, že na to nepřijdu.

"To byla podpásovka! Já jsem ráda, že znám příjmení Charlie, natož tvoje," odfrkla jsem si zamračeně, ale s ním to nic nedělalo. Zjevně mi opravdu nehodlal prozradit, čím bych Christmasovi nejvíce uškodila.

"Tak fajn. Jaký je moje příjmení, když jsi tak chytrej?" vyprskla jsem uraženě, přestože v duchu jsem se usmívala od ucha k uchu.

Jace nasadil zamýšlený výraz. Na mé tváři se již začal rýsovat vítězný úšklebek, když naprosto v klidu pronesl: "Wilsonová."

"Dobře, vzdávám se, vyhrál jsi. Ale to si říkáš džentlmen? Nepomohl jsi dámě v nesnázích," vytkla jsem mu s ublíženým výrazem, načež on jen pokrčil rameny. Ten milý úsměv z jeho tváře stále nechtěl zmizet.

Chystal se něco odpovědět, když se přiřítila Charlie a napřáhla ruku.

"Přestaň mi tu balit kámošku a naval prachy. Pět kopečků zmrzliny," řekla s netrpělivým výrazem. Jace se na ni udiveně podíval, ale ochotně vyndal peníze.

"Pět? To je takovej žrout?" Přemístil svůj pohled na malého Jaspera, který spokojeně lízal zmrzlinu. V druhé ruce svíral ještě jednu, kterou si od něj Charlie s úsměvem vzala.

"Ne. Tahle je moje," pronesla a popostrčila mě směrem k východu. Naprosto jsme zapomněly, že jsme sem přišly pro nějaký horký nápoj.

"On mě nebalil," oznámila jsem Charlie, když jsme vyšly ven z budovy. Na její tváři se vytvořil sladký úsměv a ona přikývla.

"Já vím, že ne. Ale neříkej, že bys nechtěla."

A možná měla trochu pravdu. Každopádně jsem to skutečně neřekla.

Dobře, nemám omluvu, prostě část nebyla. Mrzí mě to a slibuju, že se polepším. Snad mi tu zbylo ještě pár čtenářů, kteří si tuhle kapitolu užili :)