Everything Is A Joke

3. Kapitola

S trhnutím jsem se posadila na posteli a vypnula písničku, jež se ozývala z mého mobilu. Podívala jsem se na hodiny, přestože to bylo zbytečné, protože každý den mám budík nastavený na půl sedmou. Zívla jsem a spadla zpět do změti polštářů, plyšáků a peřiny.

"Já nechci do školy," zakvílela jsem svůj každodenní ranní slogan. Tentokrát se mi opravdu nechtělo. Měla jsem nepříjemný pocit, že dnešní den nebude normální. Ovšem došlo mi, že mám až moc praštěnou povahu na to, aby nějaký můj den mohl být aspoň jen vzdáleně normální. Zahnala jsem veškeré obavy a šla se vysprchovat. Bez sprchy bych se ráno nikdy nenastartovala. Svázala jsem si vlasy do chaotického drdolu, zavázala si okolo hlavy modrou čelenku a předstoupila před svou skříň. Vytáhla jsem svítivě žluté podkolenky, krátké džínové lacláče a bílé tričko. V rychlosti jsem si připravila tašku a seběhla dolů na snídani.

"Ahoj mami," pozdravila jsem pracující zrzku.

"Ahoj zlatíčko. V kuchyni máš lívance, tak si je dej," ukázala směrem ke kuchyňskému pultu a vrátila se k práci na notebooku. Poděkovala jsem, nandala si lívance a sedla si k velkému prosklenému stolu. Nechtěla jsem mou matku rušit, tak jsem rychle spořádala snídani, rozloučila se a vyšla před dům. Tam na mě čekala Charlie.

"Nějaké nové zprávy z Anglie?" zeptala jsem se po přivítání.

"Nic. Audrey se zavřela do pokoje a celý den trucovala, nad čímž její rodiče jen mávli rukou a zdůraznili, že žádný návrat zpět se nekoná," odvětila suše. Téma jsme rychle opustily a konverzaci dál udržovaly povídáním o nejrůznějších blbostech. Do školy jsme přišly jako každý den o téměř půl hodiny dříve, než bylo potřeba, a tak jsme se poflakovaly kolem. Jako normálně nás to brzy přestalo bavit, takže jsme pohodily tašky u jednoho stromu a lehly si do trávy.

"Za sedm minut začíná první hodina. Už bychom měly jít," upozornila mě Charlie. Zvedla jsem se a vydala se pro svojí tašku. Připadalo mi, že jsem viděla někoho mihnout se za stromem, ale nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost, protože existovalo vícero studentů, kteří chodili do školy dříve a volný čas trávili zde.

✿ ✿ ✿ ✿ ✿

"Takže si zopakujeme učení z minulého roku," začal profesor matematiky. Jakmile nám nadiktoval příklady, jejichž počítáním jsme měli vyplnit hodinu, nechal nás se s tím poprat. Měla jsem to během patnácti minut, takže jsem po zbytek hodiny prosila pohledem minutovou ručičku na hodinách, aby se pohybovala rychleji. Když opravdu zazvonilo, znělo mi to jako rajská hudba. V žaludku už mi pěkných pár minut kručelo, takže přestávka na oběd představovala jakési vysvobození. Popadla jsem svou plátěnou tašku a vyrazila střemhlav ze třídy. U skříněk jsem měla sraz s Charlie. Čekání na ni jsem vyplnila odkládáním nepotřebných učebnic do skříňky. Zrovna jsem si chtěla povzdechnout, co jí tak dlouho trvá, když jsem ji spatřila ráznými kroky jít směrem ke mně. I přes vzdálenost, jež nás dělila, jsem byla schopna rozeznat malou průhlednou krabičku převázanou tenkou zlatou tkaničkou, kterou svírala v ruce.

"Konečně. To sis tam ten sendvič vyráběla?" zabrblala jsem, ale usmála se. Charlie si skoro každý den chodila kupovat oběd do školního bufetu, zatímco já si povětšinou nosila něco z domova.

"Byla fronta," odvětila zpruzeně, "ale mám tu něco i pro tebe." Před obličejem mi zamávala onou průhlednou krabičkou. Nechápavě jsem si ji prohlédla, ale když Charlie ustala s máváním, všimla jsem si malého lístečku, přilepeného na víčku.

Pro Winnie.

Něco, co by mi objasnilo důvod tohohle dárku, jsem tam ale napsáno nenašla. Když jsem se lépe podívala, uvnitř krabičky jsem uviděla několik Oreo sušenek, naskládaných vedle sebe do úhledné řady. Spodek krabičky byl vystlán růžovým ubrouskem s potiskem jahod.