Everything Is A Joke

33. Kapitola

Odpoledne pětadvacátého prosince slibovalo lepší zítřky. Jasně, stále byla jen taková ne moc silná zima, kdy vás ani nenapadlo sáhnout po rukavicích či šále. Sníh se neukázal ani omylem, naopak sem tam sluníčko provokativně vykouklo a pohladilo nás paprsky po tvářích. A moji rodiče, ti se teď někde bavili muchlováním v hotelovém pokoji a na svého syna naprosto kašlali. Vyřídili mě jedním krátkým telefonátem včera večer a jedním, trochu delším, dnes ráno, neboť chtěli vědět, co říkám na dárky, které tam na mě už pár dní čekaly. A musel jsem přiznat, že ty se celkem povedly.

Každopádně to dnes odpoledne začínalo vypadat lépe, protože i Winnie souhlasila, že přijde. A já tak snad mohl splnit i poslední bod na mém seznamu Věcí, které musím udělat, abych dal vztah Winnie a Jace do pořádku (to jméno jsem si právě vymyslel, vlastně celý ten seznam jsem právě vymyslel, proto to zní tak pitomě). A pokud by se mi to povedlo, doufal jsem, že by to mohlo znamenat, že mi Winnie i Jace opravdu opravdu opravdu odpustí. A že si i já tím pádem opravdu opravdu opravdu odpustím.

Jace vedle mě přešlápl z nohy na nohu, odkašlal si, čímž mě probral z úvah, a zeptal se: "Nad čím přemýšlíš?" Zima byla aspoň natolik velká, že se mu u úst tvořily obláčky páry. Už nevypadal ani tak sklesle jako minule, a dokonce mě nejspíš ani tak moc nechtěl zmlátit. Zato byl ale nervózní. Neustále se kousal do rtu, pročesával si prsty vlasy a hrál si se zipem u bundy.

"Jestli bude Winnie v pohodě. Jestli budete vy dva spolu v pohodě. Jestli budete v pohodě se mnou," vyšlo z mých úst dříve, než jsem to mohl zastavit a promyslet si, jestli je skutečně dobré dělit se o mé obavy s Jacem. Zaprvé by ho to mohlo znervóznit ještě víc a zadruhé jsem zněl přecitlivěle, ubrečeně a jako že se neumím postavit problémům čelem.

On se ale jen uchechtl. "Myslím, že se nikdy úplné nepřenesu přes to, žes ji políbil. Políbil sakra! Ale to neznamená, že ji přestanu mít rád, hodně rád. A ani tebe asi nepřestanu mít rád," objasnil mi a při poslední větě provokativně nadzvedl obočí. Když se dostatečně pobavil na mém výrazu, pokračoval: "Samozřejmě jinak než ji. Nejsi můj typ, sorry kámo. Každopádně také tak nějak doufám, že ani ona kvůli těm tvým rtům na mě... nezměnila názor." Měl jsem dojem, že se nejistě kousl zevnitř do tváře, a chtěl jsem ho proto uklidnit slovy, že Winnie fakt názor nezměnila, na něj určitě ne. Jenže přesně v tu chvíli naše čekání před kavárnou konečně přineslo výsledky.

Blížila se k nám pomalu, na tváři jí pohrával malý úsměv. Z té vzdálenosti několika metrů se zdál být čistě radostný, ale když přišla blíž, šly v něm rozpoznat stopy vzrušení, pobavení i nervozity. Té se tu zdálo být všude tolik, že jsem se divil, že už to ostatní pocity nevzdaly a nenechaly prostor jenom jí. Ale nevadilo mi to, samozřejmě.

Poté, co jsem podrobil analýze Winnie a její emoce, jsem si všiml, jak na sebe s Jacem zírají. A upřímně jsem netušil, zda se chtějí obejmout, políbit, rozdat si to někde na záchodcích nebo mi dát společně přes hubu. Jejich pohledy ale jasně prozrazovaly, že něco z toho určitě udělají. A bude to v blízké době.

Proto jsem se rozhodl to raději moc neprotahovat a dříve, než stihl vůbec kdokoliv pronést aspoň "ahoj", jsem zařval: "PŘEKVAPENÍ!" Bylo to směrem k Winnie, protože tu jsem úmyslně neinformoval o tom, že tu Jace bude. Chtěl jsem tím tak nějak naladit atmosféru. Nebo možná docílit toho, že se přestanou tak zaujatě pozorovat, červenat se a nevímcoještě. Ale doopravdy jsem tím dosáhl jen toho, že se na mě Winnie podívala jak na idiota. No, aspoň nežila ve světě iluzí a byla schopná vidět pravdu, to se vždycky hodí.