Everything Is A Joke

37. Kapitola

Charlie vypadala, že ji nikdo jiný než chlapec, který ten večírek pořádal, nezajímá. A mně ani Audrey nemusel nikdo vysvětlovat, že při tomhle zajímaní se nejsme zrovna vítané. Proto jakmile nám naše blonďatá kamarádka hostitele ukázala a užila si naše lehce překvapené výrazy, opustili jsme ji a nechali ji samotnou s jejím blonďatým kamarádem.

Jakmile jsme se od nich vzdálily a prodraly se obývacím pokojem plným ztřeštěné, mimo rytmus tancující masy lidí, Audrey s drzým úsměvem pronesla: "Fakt to byl Westley? Nešálil mě zrak? Anebo se vám sem přistěhoval nějaký nový fešák, který se mu fakt hodně podobá a o kterém jste mi zapomněly říct?" Šibalsky zastřihala obočím.

Zavrtěla jsem hlavou a uculila se. "Ne, opravdu to byl drahocenný Beck Westley, jedna rodina s naší milovanou blonckou Pam," odtušila jsem a krátce se napila z plastového kelímku, jenž jsem držela v ruce. Neměla jsem ponětí, co v něm je, protože jsme to s Audrey jen rychle popadly při našem vyklízení prostoru pro Charlie a Becka. Chutnalo to ovšem hůř než cokoliv, co kdy uvařil můj táta. Pak jsem se na svou kamarádku přehnaně smutně usmála a dodala: "Žádný fešák se nám sem bohužel nepřistěhoval."

"Co kecáš," její pěst přistála na mém rameni, čímž mi skoro vyrazila pití z ruky. Darovala jsem jí za to nepěkný pohled, ale ona jako by si ho ani nevšimla. Směle pokračovala. "Máte tu přece nově Christmase." A zase to zastřihání obočím. Připomínala mi tím zmíněného idiota a jeho neustálé mrkání. Proč všichni kolem mě mají tak podivné zvyky a tiky?

Nad jejím komentářem jsem musela obrátit oči v sloup a zeptat se toho nahoře, za co mě trestá. Poté jsem odměřeným hlasem poznamenala: "Ty jsi ale Christmase ještě ani neviděla." Audrey si nesouhlasně odfrkla.

"Nevěřím ti, že to tak není." Nevšímajíc si mého trpkého úšklebku, okusila také ten nápoj, co se nám podařil mezi tou změtí prázdných kelímků najít, a pokárala mě: "Ale samozřejmě máš pravdu, Wilsonová, ještě jsem ho neměla šanci poznat," změřila si mě káravým pohledem a já věděla jistě, co přijde dál, "což bys měla rychle napravit." Jak jinak.

"Angličané ti nestačí?" optala jsem se jí, ale pokrčila jsem rameny. Bylo mi vcelku jedno, jestli ho potká nebo ne. Jako by na tom záleželo. S nezúčastněným výrazem jsem položila svoje pití na dřevěný stolek, který stál poblíž, a pokynula Audrey, aby mě následovala. Zamířila jsem směrem ven.

"Ale jo, oni by mi i stačili. Jen zařídit, abych potkala ty správné, že," hlesla má kamarádka nenadšeným hlasem. Zaškaredila jsem se na ni a pokračovala v cestě. Když jsem nic neříkala, ujala se slova opět ona. "To hledáme Christmase?"

Bylo mi líto, že jí musím zkazit iluze, ale na druhou stranu, dělaly jsme něco téměř totožného. Téměř. "Skoro," pronesla jsem, zatímco jsem otevírala dveře, kterými jsme se předtím dostaly do domu. Stálo to značnou námahu, protože než jsem se k nim vůbec dostala, musela jsem přesvědčit líbající se dvojici, aby šla ta svá záda opřít jinam. "Ve skutečnosti hledáme jen jeho auto. A byla bych naopak velice šťastná, kdybych jeho společně s ním nenašla."

Audrey si zkroušeně povzdechla, ale nic neřekla. Asi celou půlminutu. "Neměly bychom někde sehnat Jace, abychom si z kufru jeho auta mohly vyndat ty míčky?" zeptala se mě podezřívavě. Místo toho, abych jí odpověděla, jsem přemýšlela, co jí tak rozvázalo jazyk. Nebo jsem jen zapomněla, jak je upovídaná, za tu dobu, co jsme se neviděly? Zdálo se mi to pravděpodobnější a vehnalo to do mě smutek. Připomnělo mi to, že už to dlouho nepotrvá a ona nás zase na několik měsíců opustí.

Abych na ten nepříjemný pocit zapomněla, odvětila jsem: "Ještě jsme ani nesehnaly Christmasovo auto. A pak přijdou na řadu jeho klíčky. Až potom budeme potřebovat to, co jsme sem přivezly." Snažila jsem se, aby v mém hlase nebylo poznat, že jsem trochu vyvedená z míry. Nebylo potřeba, abych jí špatnou náladou zkazila Silvestra.