Everything Is A Joke

6. Kapitola

Během dne se ještě párkrát naše cesty zkřížily, buď vlivem společné hodiny nebo čirou náhodou, ale neprohodili jsme spolu jediné slovo. I přes to mi pokaždé, když jsem ho na chodbě zahlédla, na tváři vyrašil úsměv, ve kterém se mísila škodolibost s radostí. Brzy si toho všimla i Charlie.

"Netlem se na něj tak," neodpustila si poznámku, když jsme kolem něj vycházely ze školy. Na její tváři byl šibalský úsměv, který mi naháněl husí kůži. Praštila jsem ji do ramene, což mi opětovala. Brzy jsme se navzájem strkaly a smály se na celé kolo. Kvůli jedné obzvlášť silné ráně do ramene jsem dokonce skončila v louži vody, která se tu přes deštivé dopoledne utvořila, smíchané s blátem. Vstala jsem a vrhla na Charlie hraně naštvaný pohled. Nevadilo mi, že moje kalhoty a košile jsou od bláta, ale stejně jsem si nemohla odpustit odplatu. Popošla jsem ke své kamarádce blíž a nevinně se usmála.

"Co chceš dělat?" zeptala se Charlie přiškrceným hlasem, načež jsem rozpřáhla ruce a vtáhla ji do svého špinavého objetí.

Prvních několik sekund sebou nespokojeně škubala, ale nakonec toho nechala a zamumlala: "No jo, zasloužím si to." Po této větě jsem ji pustila a s úsměvěm si prohlížela bláto, které jsem na ni přenesla. Protočila nade mnou očima a také se usmála.

"Úplně jsem zapomněla," praštila se Charlie po několika minutách chůze do čela, "musím jít nakoupit. Takže tě tu opustím, i když nerada. Nerada především proto, že jdu do obchodu jak blátivá příšera." Zasmála jsem se a rozloučila se s ní. Dále jsem pokračovala sama, takže jsem měla hodně času na přemýšlení. Mé myšlenky se stočily k dnešním událostem. Pocit radosti, který ve mně povedený žert vyvolal, byl nenahraditelný, ačkoliv jsem se zároveň i obávala, co na mě za "odměnu" vymyslí Christmas. Zrovna jsem se zaobírala různými scénáři a v duchu si psala imaginární seznam věcí, na které si musím dát ve škole pozor, když mi někdo nastavil dlouhou nohu v černých lodičkách. Kvůli zamyšlenosti bylo mé vnímání okolí značně stížené, takže jsem si oné překážky nevšimla a zakopla. Naštěstí jsem nespadla, ale podařilo se mi udržet rovnováhu.

"Co to..." nestihla jsem ani dokončit větu, když jsem zahlédla viníka svého škobrtnutí. O bílou zeď patřící jednomu z domů, vedle kterých jsem momentálně procházela, se opírala skupinka bloncek. Natažená noha patřila Sarah, s níž jsem vedla nepříjemný rozhovor hned první školní den. Zamračila jsem se na ně a chtěla pokračovat v cestě, ale jedna blondýnka mě chytla za rukáv košile a donutila mě zastavit. Věnovala jsem jí nespokojený pohled a naštvané 'co je?'.

"Co si myslíš, že děláš?" vyjela na mě modrooká culíkatá holka, jejíž jméno má paměť vygenerovala jako Chloe.

"Jdu po ulici a dejchám? Vím, že je to trestný, ale ráda si hraju na rebelku," odvětila jsem sarkasticky a ušklíbla se.

"Ne, já myslím s Christmasem," přes její tvář přejel temný stín naštvání. Můj úšklebek zmizel jako mávnutím proutku. Místo něj se na mé tváři objevil znepokojený výraz. Chvíli jsem na ni nechápavě hleděla a nervózně si kousala ret.

"C-co s ním?" vykoktala jsem po chvíli zmateně. Sarah nesouhlasně našpulila rty a přejela mě pohrdavým pohledem.

"Opovaž se ho znovu ztrapnit nebo mu nějak motat hlavu! To by bylo, aby taková prosťačka," pobaveně se zasmála nad mým zabláceným oblečením, "obstála v očích tak sexy kluka!" Z mých úst vyšlo rozzlobené zavrčení. Hodnou chvíli jsem se snažila ovládnout chuť vrhnout se na ni a vyrvat jí ty její blonďaté vlasy z hlavy.

"Ty mi nebudeš říkat, co mám a nemám dělat!" vykřikla jsem nakonec a otočila se, že konečně odejdu. Jenže osud mi nepřál a já byla podruhé chycena světlou rukou s rudě nalakovanými nehty a otočena směrem zpět. Při pohledu do očí Sarah, metajících blesky na všechny strany, jsem se skoro lekla. Čekala jsem, co bude dál, když se ozval její vysoký a nepříjemně pisklavý výsměšný smích. Během necelé vteřiny se k ní přidala celá její podařená partička.

"To teda budu," přestala se najednou smát a přesunula se blíže ke mně, až jsme se skoro dotýkaly nosy. "To teda budu," zopakovala šeptem, až nápadně se podobajícím syčení hada. "Jsi divná, Winnie. Tvé jméno je divné, tvé oblečení je divné, tvá osobnost je divná. Jsi zkrátka odpad," prohlásila s opovržlivým úšklebkem. Následně mě přitlačila na stěnu a i s ostatními se otočila na podpatku a odkráčela pryč. Odstoupila jsem od zdi a oprášila si oblečení, jež teď kromě bláta pokrýval navíc i obtisk bílé omítky. Chvíli jsem jen tak stála uprostřed chodníku a rozhlížela se kolem. Nechápala jsem, co se teď stalo.

Ony na mě snad žárlí? Přišlo mi to více než nepravděpodobné, ale situace tomu nasvědčovala. Snažila jsem se zapomenout na vše, co jsem si právě od Sarah a Chloe vyslechla, a pokračovat v klidu v cestě domů, jenže to nešlo. V hlavě se mi stále ozýval jejich hlas.

"Jsi divná Winnie. Tvé jméno je divné, tvé oblečení je divné, tvé chování je divné. Jsi zkrátka odpad." Bylo to horší než ozvěna. Absolutně jsem nebyla schopná ty slova vypudit z hlavy. I přes to, že jsem se již dávno naučila brát všechno, co vypustí někdo z namachrované školní smetánky z pusy, na lehkou váhu - ono to jinak ani nešlo, protože bral-li člověk jejich slova vážně, byl brzy na pokraji zhroucení - a nezabývat se tím, slova Sarah se mi zabodávaly jako dýka hlouběji a hlouběji do srdce a tvořily na něm velký šrám. Stejně tak jako na mém sebevědomí.

Z mých očí se vyřinula první slza.