Everything Is A Joke

31. Kapitola

Prázdniny začaly pomalu plynout a všechno se zdálo být v naprostém klidu a pohodě. Tedy až na mě. Většinu dne mnou cloumal vztek, pochybnosti a v neposlední řadě smutek. Bylo mi jasné, že čím dřív zavolám Christmasovi a Jaceovi, tím dřív se tohle přidá k seznamu věcí, které jsou v pořádku. Jenže Christmase, toho jsem nechtěla ani vidět, a Jaceovi bych se bála podívat do očí. Potřebovala jsem aspoň zjistit, proč to to tele udělalo, abych mu to mohla nějak smysluplně objasnit.

Začala jsem pochybovat sama o sobě, až tak mě zmatenost a naštvanost dováděly k šílenství. Bála jsem se, že jsem Christmasovi třeba nevědomky dala nějaké znamení, které ho přinutilo... to udělat. Jenže tahle teorie měla dvě velké mezery. Zaprvé není zase takový idiot - aspoň doufám. A zadruhé jsem si byla naprosto jistá, že se nic takového nestalo. Protože já takový idiot nejsem určitě.

Snažila jsem se na to nemyslet, protože mé skleslosti si všimli už i rodiče. Když jsem seděla na zahradě a pohledem propalovala strom, snažíc se, aby spadl, způsobil zemětřesení a to zahubilo Christmase, přišla ke mně máma a zeptala se mě, co se děje, jestli jsem v pořádku. A jakmile už i rodiče vědí, že se mnou něco je, vždy to věstí přehnanou péči a snahu mě rozveselit, čímž to pokaždé jen zhorší. Takže bylo lepší začít se tvářit normálně, sem tam se usmát, ačkoliv to dalo práci.

A pak přišlo pondělí, dvacátého třetího prosince, třetí den prázdnin. Bylo deset dvacet čtyři a mně začal zvonit mobil. A přesně v ten moment byl můj dnešní den odsouzen k záhubě. Nebo aspoň má nálada a život jednoho člověka.

První hovor jsem nevzala, jakmile jsem zahlédla jméno volajícího. Druhý už se dostal dál, dokonce jsem si přečetla i příjmení. Když můj mobil začal vyzvánět potřetí, už mi to začalo připadat nudné, takže jsem očima přejela i samotné telefonní číslo. Napočtvrté mě přepadla - ne moc překvapivá - chuť praštit tím zařízením o stěnu. A jakmile se ten otravný zvuk oznamující příchozí hovor ozval znovu, odevzdaně, ale s o nic menším rozčilením, jsem prstem zaťukala na displej.

"Christmasi, ty jsi sice mrtvý, ale to neznamená, že mě mermomocí musíš donutit ještě dneska ti vykopat hrob, koupit pytel na odpadky, rozřezat tvé tělo a všeho se toho zbavit!" zakřičela jsem, drtíc v ruce u svého ucha mobil. Chudák, nezasloužil si to, ale bohužel Christmasův krk nikde v blízkosti nebyl, abych ho mohla uškrtit, takže to odnesl on.

"Co? Winnie, klid, zhluboka dýchej-"

"Tak to teda ne, to ty se pěkně zhluboka nadechni, protože až tě příště uvidím, narvu ti do krku deset kilo sněhu, aby ses udusil," musela jsem se přemáhat, abych na něj neječela, protože by to slyšel táta a já mu to nechtěla vysvětlovat. Místo toho jsem nakopla květináč s kytkou, což sice možná taky bylo slyšet, ale tátovi tam beztak vadil.

"Sakra, ty mě děsíš. Ale jelikož sníh venku stále není, zatím to stěhování se na jiný kontinent, daleko od tebe, odložím. Teď bych byl naopak rád, kdybys mi věnovala pár hodin svého volna a sešla se se mnou, abych ti to všechno mohl vysvětlit. No tak, Winnie, buď od té dobroty," jeho hlas byl vstřícný a smířlivý, šlo znát, že by skutečně stál o to, abych si s ním promluvila. A to mou náladu dostalo ne na bod mrazu, protože na něm se nacházela do teď, nýbrž ještě pod něj.

"Jediné, co ti můžu věnovat, je pořádná facka, a budu od té dobroty, že tě nechám vybrat, na jakou tvář ji chceš větší silou," zasyčela jsem na něj. Stále jsem se cítila dotčeně, i když už uplynuly celé dva dny plné pouhého polehávání na gauči, kdy jsem na to všechno mohla zapomenout. Moje máma jednou prohlásila, že si všechno moc beru a moc to prožívám, ať jde o smutek, štěstí či hněv, a možná měla pravdu. Tak či tak mi na dobrém rozpoložení zrovna nepřidávalo, že jsem polovinu času kromě zlosti také cítila zmatek. Jenže teď, když se zdálo vysvětlení konečně na dosah ruky, jsem si ho odmítala vyslechnout, protože to znamenalo poslouchat Christmase. O kolik by bylo snazší, kdyby mi to prostě napsal do esemesky a neshledával potřebným se se mnou setkat.