Everything Is A Joke

19. Kapitola

Winnie

Zamračila jsem se na koště, které mi bylo podáno do ruky. Místo toho, abych se v tuto chvíli odebrala domů, jak jsem měla v plánu, musela jsem tu zůstat trčet, dokud se nebude jídelna "lesknout čistotou", jak nám oznámil pan učitel Peanut. Nikdy jsem toho chlapa neměla ráda. Nesnášela jsem jeho poznámky, kterými se trefoval do studentů.

"A teď to tu můžete pěkně uklidit a až budete mít hotovo, přijdu vás zkontrolovat," spráskla rukama uklízečka a obdařila nás zlomyslným úsměvem. Nepochybuji o tom, že byla celá nadšená z toho, že nemusela provádět úklid v tak velkém prostoru a vzali to za ni dva studenti. Když odcházela, Christmas zamumlal pár nadávek na její hlavu.

"Fakt ti děkuju," řekla jsem směrem k němu, když jsme se dali do práce. Byla jsem si vědoma toho, že za to tak nějak můžu i já, ale stejně jsem mu to nehodlala odpustit. Co já vím, třeba by náš trest nebyl tak hrozný, kdyby se Christmas zdržel svých poznámek. Takhle jsem musela čekat dobré dvě hodiny, než nám uklízečka dovolila, abychom začali. Do té doby se v jídelně stále někdo ochomýtal. A teď, když jsem kolem sebe viděla tu spoušť, vypadalo to, že ještě další dvě hodiny budeme věnovat čištění tohoto místa.

Můj společník, který zrovna koště natahoval pod jeden ze stolů, aby vyhrábl nějaký kapesník, odvětil: "Děkovat nemusíš, rádo se stalo." O tom nepochybuji, pomyslela jsem si, přestože podle jeho výrazu bylo jasné, že taky není nijak nadšený z toho, že teď, ve čtyři odpoledne, trajdá po jídelně s koštětem v ruce a snaží se nedotknout se jídla spadaného na zem a poházených ubrousků. Nyní, když tu bylo prázdno, mi došla jedna věc. Na naší škole je buď spoustu lidí, kteří neumí civilizovaně jíst a neušpinit se přitom, nebo opravdu hodně nemocných, kteří mají svůj nos neustále schovaný v kapesníku.

Mlčeli jsme. Nebylo to nepříjemné či trapné ticho, ale ani nijak zvlášť úžasné. Bylo to takové to ticho, při kterém se vám zdá, že jste v místnosti sami, dokud neuslyšíte tiché kýchání, tlumené rukou, kterou si před obličej dotyčný strčil.

Brzy jsem uklízela zcela mechanicky a mohla jsem si proto dovolit být duchem nepřítomna a bloumat nad naprosto nepodstatnými věcmi, nesouvisejícími s touto situací. Pod stolem ležely dvě žluté šlupky od banánu, pro které jsem se natáhla. Vánoce se už blíží. Odnesla jsem je společně se shnile vypadajícími mandarinkami, které jsem našla na tom samém stole, do připraveného pytle na odpadky. Letos bych mohla dát Charlie nějaký klobouk. Otřela jsem stůl, na kterém byla až nechutně velká spousta drobků. Fialovou má raději, ale černý se bude hodit ke všemu. Malým smetáčkem jsem nametla několik špaget na lopatku. Ale stejně je většina jejího šatníku fialová. Vyhodila jsem je taktéž do toho pytle. A ukážu tím, jak jsem pozorná, protože to bude v její oblíbené barvě. Přihodila jsem do něj také hromadu střepů, které jsem nalezla v rohu jídelny. Rozhodnuto, koupím jí fialový klobouk. Nebo raději něco jiného v této barvě? Zavázala jsem pytel, protože byl již plný. Ale ne, klobouky má ráda. Odnesla jsem ho ke zdi, kde nám nebude překážet, a nahradila ho jiným. Tak fajn, bude to fialový klobouk, protože fialová je její oblíbená barva a klobouky má ráda. Myslím, že bude nadšená! 

Když jsem o vteřinu později spokojeně zatleskala, Christmas na mě vrhl pohled, kterým jako by se mě jasně ptal: jsi v pořádku?. Přikývla jsem, načež se vrátil zpět ke své práci. Myslím však, že by přesně tohle udělal, i kdybych v tom pořádku nebyla.

"Jak se ti u nás na škole mimochodem zatím líbí?" zeptala jsem se znenadání, protože mě to ticho začínalo již trochu štvát. Připadala jsem si jako v němém filmu. Navíc mi tohle přišlo jako poměrně dobré téma k hovoru, protože jsem si uvědomila, že toho o Christmasovi vlastně moc nevím, kromě toho, že se přistěhoval na konci letních prázdnin, má velice neobvyklé jméno, jeho koníčkem je soutěžit s lidmi o to, kdo vymyslí lepší žert, a nevadí mu, když ho člověk poprská kávou. Náhle jsem si nebyla jistá, zda je bezpečné být s ním sama v jedné místnosti, protože z dostupných informací vyplývalo jen to, že ten kluk je sakra divný.

"Až na to, že většina studentů zde je otravná, to ujde," pokrčil rameny a vytáhl ze své kapsy mobilní telefon, nejspíš aby se podíval, kolik je hodin.

"A nestýská se ti po starém městě?" nepřestávala jsem s vyptáváním, i když jsem si byla vědoma toho, že jsem moc vlezlá. Doufala jsem ovšem, že z jeho odpovědí vyluštím, zda mi opravdu nehrozí nějaké nebezpečí a jestli se nemám tedy dát na zběsilý úprk. Protože co když měl u sebe ovládání, kterým mohl spustit tisíce prdících polštářků, z jejichž protivného zvuku bych brzy zešílela a on by mě pak odvlekl někam do sklepení a tam na mě házel balonky s barvou a vajíčka? To se totiž skutečně mohlo stát.

Odpověď na mou otázku se ale nedostavila, místo ní téměř neslyšné zavrčení a poté povzdechnutí. Byla jsem zmatená, proto jsem přestala s uklízením a podívala se na Christmase. Na tváři měl znepokojující výraz. Vypadal vytočeně a zároveň sklesle. A to mě zmátlo ještě víc.

Odhodil koště a zatnul ruce v pěst. "Kašlu na to, už tu šaškujeme skoro dvě hodiny, jdu domů." To mě pro změnu vyvedlo z míry.

Chvilku jsem jen nechápavě zírala na bílou stěnu a poté jsem za odcházejícím Christmasem naštvaně křikla: "Tak mi to pomoc aspoň jakž takž uspořádat, dát to všechno na jedno místo, ať to vypadá, že jsme skončili!"

Přestože nejdřív namítl, že on už opravdu skončil, nakonec se vrátil a naházel všechny košťata a jiné nezbytné prostředky na úklid jídelny na hromadu, zatímco já zašla za uklízečkou, abych jí oznámila, že máme hotovo. Nepotřebovala jsem si dnešní trest ještě jednou zopakovat. Když jsem se i s paní Archibaldovou vrátila zpět, Christmas už tam nebyl. Jí to ale zjevně nevadilo a když viděla jídelnu, která sice nebyla úplně nejčistší, ale pravděpodobně se nacházela v lepším stavu, než kdy po jejím osobním zásahu, spokojeně mi řekla, že můžu odejít.

A tak jsem urychleně opustila školu, protože jsem hodlala Christmase seřvat za to, že kdyby mi náhodou oznámila, že mám ještě pokračovat, byla bych v tom sama. Jakmile jsem ho ale spatřila, jak nasedá do svého auta, raději jsem mu jen mlčky pokynula na pozdrav. Vypadal být úplně mimo.