Everything Is A Joke

2. Kapitola

"Určitě?" vrhla jsem na Charlie nejistý pohled. Informace, kterou mi teď sdělila, úplně neseděla k předchozím událostem.

"Určitě," rozhodně přitakala.

"Ty mi tvrdíš, že se to vážně stalo a mně se to nezdálo?" ujistila jsem se, "a sakra. V tom případě byl dnešní den jedna velká tragédie." Charlie se na tváři vykouzlil velký úsměv a brzy se již nekontrolovatelně smála. Já jsem stále zažívala pocit velkého zmatení. Vůbec jsem nechápala, co měl ten kluk svými slovy na mysli, a nejspíš jsem to ani pochopit nemohla. Ale stejně jsem si celou situaci v hlavě promítala stále dokola, takže mé vnímání okolního světa bylo značně ztížené. Kdybych nešla ze školy s Charlie, nejspíš bych ani netrefila domů.

"Jak to, že jsem ho ve škole ještě nikdy neviděla?" zeptala jsem se, když mi to došlo.

"Je nový. Přistěhoval se sem o prázdninách. Nebo aspoň to jsem slyšela od bloncek," odpověděla bez sebemenšího zaváhání má kamarádka. Bloncky. Tak jsme říkaly všem roztleskávačkám, drbnám a ostatním holkám tohoto typu. Zejména proto, že většina z nich byla - překvapivě - blonďatá. Sama Charlie byla také blondýna, ale nesplňovala žádné z pravidel, které bloncka musí splňovat. Navíc její vlasy byly jednoduše řečeno jiné. Vlastně byly skoro bílé. A byla ostříhaná na mikádo, zatímco většina bloncek měla vlasy dlouhé. Tu přezdívku vlastně vymyslela Audrey...

Audrey! Z očí se mi vyřinuly slzy, přestože jsem se je snažila zadržet.

"Audrey," řekla smutně Charlie, která si nejspíš také vzpomněla. Bez jediného slova jsem přikývla. Usušila jsem si slzy a snažila se na to nemyslet. Chvíli jsme šly mlčky, dokud Charlie neprotnula ticho a nestočila náš rozhovor zpět k předchozímu tématu.

"Stejně nechápu, jak mohl vzít tak klidně, že jsi mu poprskala triko," vytkla mi s úsměvem. Zaškubalo mi koutky. "A ještě víc nechápu, jaks to mohla udělat," rýpla si znovu, načež jsem se prostě už musela usmát.

"Jsem hrozná, já vím," odvětila jsem s oním připitomělým úsměvem na tváři, "ale teď mi pomoc rozluštit smysl jeho slov."

"Jo, holka, tak to asi nedokážu," opáčila a uchechtla se. Po pár set metrech jsme stanuly před mým domem. Rozloučily jsme se a Charlie pokračovala v cestě, protože bydlela ještě o dobrých dvě stě metrů dál. Odemkla jsem domovní dveře a vešla do předsíně. Sundala jsem si boty i tenkou džínovou bundu a vydala se do pokoje. Ani jsem se nepokoušela oznámit někomu můj příchod, protože doma stejně nikdo nebyl.

V pokoji jsem odhodila plátěnou tašku, ve které jsem měla všechny zbytečnosti, co první školní den potřebujete, a převlékla se do sportovního oblečení. Když jsem potřebovala na chvíli vypnout, zapomenout na okolní svět nebo se uvolnit, stačilo si nandat tepláky, tílko, mikinu a tenisky a jít běhat. A přesně tak jsem učinila i dnes. Těsně před odchodem jsem se ještě napila, svázala si vlasy do culíku a do uší si dala sluchátka. A mohla jsem vyrazit.

Vyběhla jsem kopec vedoucí z naší čtvrti na louku. Neběžela jsem ani pomalu, ani rychle. Udržovala jsem stále stejné tempo a zhluboka dýchala. Už jsem byla naučená. Běhat jsem chodila minimálně dvakrát do týdne. Všude bylo ticho, slyšet byl jen zvuk mých tenisek dopadajících na betonový chodník. Dorazila jsem k rozcestí. Na jedné straně pokračoval chodník a silnice, na druhé vedla kamenitá cesta k oné louce. Bez zastavení jsem se vydala po kamenité cestě. Běžela jsem asi čtvrt hodiny a poté jsem se ocitla na velké zelené louce, na které se již trochu začal podepisovat podzim. Dýchala jsem čerstvý vzduch, ve kterém nebylo ani stopy po smogu nebo štiplavém kouři. Chvíli jsem se dívala do vysoké trávy a zvažovala své možnosti. Po krátké úvaze jsem se nechala unést okamžikem a lehla si na zem. I přes to, že tráva byla mokrá, ležet v ní bylo nanejvýš uklidňující.

Zavřela jsem oči a nechala svým myšlenkám volný průchod. Přestože to nebyl zrovna můj záměr, tok mých myšlenek brzy sklouznul k mému dnešnímu setkání s Christmasem. Christmas. Jeho rodiče museli mít sakra velkou fantazii! I když, Winnie také není zrovna typické jméno. Ale ten kluk je prostě... Sakra, to ani nejde slovy vyjádřit, jaký mi v hlavě udělal zmatek.

"Jsi vtipná. To se ti bude hodit." Co tím myslel? "Uvidíme, co se ještě stane a nestane." On mi snad chce taky popraskat tričko kávou? S těmito otázkami jsem se zvedla do sedu a následně si stoupla. Protáhla jsem se a naposledy očima zavadila o okolí. Vysoká zelená tráva, mohutné stromy ohraničující louku, kam oko pohlédne. Prostě idylka. Mrzutě jsem zabručela a celá nešťastná, že toto místo musím opustit, jsem vyběhla zpátky po cestě, která mě zavedla sem. Byla jsem tak pět minut od svého domu, když jsem na ulici zahlédla Sarah. Bloncku.

"Ahoj, Winnie," zašveholila vesele dříve, než jsem se stihla otočit a vzít to domů delší cestou. Povzdechla jsem si a poraženecky zvedla ruce.

"Sarah," opáčila jsem bez sebemenšího náznaku nadšení, "co chceš?"

"Slyšela jsem, že jsi zavedla novou balicí techniku. Prskat na hezký kluky. Dost rafinovaný," ironicky se usmála a zvedla palec nahoru. Můj povzdech musel být slyšet až do vedlejší ulice. Mělo mi být jasné, že se to do deseti minut dozví celý klub bloncek a do dalších dvou zbytek školy. Ale co, už teď jsem pro všechny divná. Nic hrozného se stát nemůže.

"Tipuji, že teď utíkáš do Austrálie, abys tu potupu nemusela snášet," sladce pronesla.

Dala jsem oči v sloup a neopomněla drze poznamenat: "Teď jsem tam byla. Není to nic moc, samí klokani tam všude." Na to už Sarah nedokázala nic říct, takže jsem bez rozloučení běžela dál.

Zatracená Sarah! Kvůli ní jsem se zase dokázala soustředit jen na rozluštění slov toho bláznivého kluka. Nakonec jsem dospěla k jedinému závěru. Řekl to jen tak, představil se ze slušnosti a tím to pro něj skončilo. Možná mě někdy pozná na chodbě a bude si říkat: "To je ta, co mě poplivala."

Nikdy bych si nedokázala představit, jak strašně daleko od pravdy se moje konečná úvaha nacházela. Ale hned další den mi to osud měl vmést do tváře.

Tak je tu další kapitola! Chci moc moc moc poděkovat všem, kteří dali vote, napsali komentář nebo této povídce věnovali nějaký čas na přečtení :3. Zatím to nejspíš není nic moc, ale všichni známe nudné, zatímserozjíždějící začátky ;)

Bye, bye!