Vzbudila jsem se asi kolem deváté hodiny ráno. Josh už v posteli nebyl. Šla jsem k zrcadlu a sama sebe se lekla. Panebože jsem já vůbec člověk? pomyslela jsem si. Mé podvědomí mi odpovídalo. Ne nejsi. Tak strašně lidi nevypadaj.
Naštvaně jsem šla do kuchyně, kde už voněla káva.
"Dobré ráno broučku." řekla jsem Joshovi.
"Ahoj Gemmo." usmál se a podal mi hrnek s černou tekutinou.
"Díky." řekla jsem a napila se. Josh se jen usmál.
"Kdy budeme stěhovat?" ptala jsem se.
"Dneska." odpověděl klidně.
"Už?! To musíme rychle balit!" položila jsem kafe a lítala po bytě.
"Gemmo klid. Dnes odnesou jenom věci z obýváku nic víc. Až zítra bude velký stěhovací den." usmál se.
"Fajn." odpověděla jsem a znovu se přisála ke svému hrnku.
Po snídani jsem si šla umýt vlasy. Když mi mé podvědomí prozradilo že nejsem člověk, musím tak alespoň vypadat.
Vlasy jsem si vyfénovala a namalovala se. Na sebe jsem si oblékla pletený overall. Teď už člověka alespoň trochu připomínám. Důkazem mi byl Josh který okamžitě začal slintat, když jsem přišla do obýváku.
Už odnášeli moje oblíbené křeslo. Později i gauč, kobereček, stůl a televizi. Náš obýváček už byl pryč. Pak jsem si vzpomněla že je sobota. Sakra! V tento den chodím dětem do nemocnice dobrovolně číst pohádky. Jinak pracuju jako zdravotní sestra u dětí s rakovinou. Není to zrovna nejlehčí práce, dívat se na umírající děti. Ale jsem ráda když jim můžu dělat radost. Vždycky si s nimi hraju. Říkají mi tetička Gemma. Strašně ty děti miluju a nechci aby dnes byly bez pohádky. Vstala jsem a vzala si od Joshe klíčky od auta.
Asi po deseti minutách jsem byla před nemocnicí. Šla jsem na dětské oddělení. Otevřela jsem dveře a hned se všechny děti bez vlásků a s hadičkama po celém těle rozzářily.
"Gemma!" vykřikovaly. Děti které nebyly připoutané k posteli běželi ke mě. Já si klekla na zem a v náruči jsem měla hned několik dětí.
"Ahoj drobečkové." řekla jsem s úsměvem.
"Dneska o popelce prosím." přišla ke mě blonďatá holčička. Byla tu teprve týden. Jmenuje se Jodie. Každým dnem jí vypadne chomáček vlasů. Dnes už měla jen pár pramínků.
"Dobře Jodie. Všichni jděte do postýlek." zavelela jsem. Pak jsem si sedla do křesla a posadila si Jodie na klín. Otevřela jsem knížku a spustila.
Po třech hodinách dovádění s dětmi jsem jela zpět domů. Slíbila jsem, že jim přinesu příště novou knížku. Tuhle jsme totiž četli už stokrát.
Vešla jsem do bytu kde byly všude krabice.
"Co se tu stalo Joshi?" ptala jsem se s otevřenou pusou.
"Stěhujeme se vzpomínáš? Vše jsem už sbalil. Kromě tvých věcí. Do těch se ti radši plést nebudu." řekl s úsměvem.
"Tak to jsi udělal dobře." mrkla jsem na něj.
Později mi zazvonil telefon.
"Haló?" řeknu.
"Ahoj sestřičko moje!" ozve se šťastný hlas.
"Ruth! To je dost že ses ozvala." zasmála jsem se.
"No to jo. Prej se stěhujete."
"Jak o tom víš?" divila jsem se.
"Já vím všechno. Dokonce i to jak umřela Bobi." Bobi byla naše kočka. S Ruth se neměly moc v lásce.
"Jo protože jsi jí otrávila." uchechtla jsem se.
"Ne. Nemůžu za to, že snědla jed na krysy."
"Ne za to fakt ne. Můžeš ale za to, že se objevil v její misce se žrádlem."
"Dobře dobře. To už stačí."
Povídaly jsme si ještě dlouho.
Večer jsem šla za Joshem do postele. Líbala jsem mu hruď pak bradu a nakonec rty.
"Ach Gemmo Gemmo." zavzdychal.
"Copak?" usmála jsem se.
"Už ti někdo řekl že jsi úžasná?"
"Ano. Ty." políbila jsem ho.
"Jsem unavenej." řekl. Já se svalila na záda a zavřela oči. Přemýšlela jsem nad svým životem. Má vztah mezi Joshem a mnou nějakou budoucnost? Jsem připravená mu říct ano když mě požádá o ruku?
A sakra. Začala jsem přemýšlet nad svatbou. Okamžitě jsem své myšlenky zahnala a šla radši spát.
