Byla jsem na nějaké chodbě. Byla tam celkem tma. Slyšet byl jen můj zrychlený dech. Chvilkama jsem slyšela i tlukot svého srdce.
"Haló?" zavolala jsem. Asi pětkrát se mi ozvala ozvěna zpátky.
"Je tu někdo?" zněla jsem zoufale. Jsem tu sama.
Šla jsem chodbou a narazila jsem na nějaké dveře. Otevřela jsem je a vešla na nějakou terasu. Konečně jsem mohla pořádně vidět. Na sobě jsem měla bílé svatební šaty. Byly tak nádherné.
Uslyšela jsem střelbu. Podívala jsem se z terasy dolů na zem, odkud se střelba ozývala. Všude leželi mrtvý lidé. Mezi nimi byl i Sebastian. Okamžitě jsem začala křičet. Na mých šatech se objevila krev.
Celá upocená a s výkřikem jsem se probudila.
"Gemmo co se děje?" řekl ospale Sebastian.
"Ale nic to byl jen sen." oddechovala jsem.
"Už zase?" divil se.
"Jo a pořád ten samý dokola." stěžovala jsem si.
"Už je to pryč. Pojď spát a nemyslí na to." uklidňoval mě.
"Dobře." odpověděla jsem a schoulela se u něj. On si mě k sobě víc přitiskl a po chvilce jsme oba zase usnuli.
------------------------------------------------
"Představuju si malou svatbu na zahradě. Jen s rodinou a blízkými. Nic velkého. Dort ani nemusí být. A šaty? Ty bych chtěla jen nějaké obyčejnější." řekla jsem.
"To snad nemyslíš vážně?" divila se Abby.
"Ale ano myslím." neustupovala jsem.
"Sebastian chtěl vždycky velkou svatbu. Přece bys mu nezničila jeho sen." řekla Brianna.
"Ale malá svatba bude romantičtější. Taková srdcová záležitost." odpověděla jsem.
"Ale no tak. Hostů musí být tuna, dort musí být obrovský a tvé šaty musí být ty nejdokonalejší na světě. Jedině tak zažiješ pohádkovou svatbu." usmála se Ruth.
"Vy jste se proti mě spikly nebo co?" zeptala jsem se.
"Chceme aby ta svatba byla nezapomenutelná." usmála se Abby.
"Dobře. Tak si dělejte co chcete. Mě záleží jen na obřadu kdy si vezmu lásku svého života." řekla jsem a všechny se chytily za srdce.
"Budete spolu určitě šťastní. Až navěky." usmála se Abby a já jí úsměv oplatila.
"Doufejme.." šeptla jsem.
