Ležel tam jak tělo bez duše. Přístroje pípaly a pípaly. Já měla oteklé oči od pláče a držela ho za ruku. Nechci aby umřel.
Už bylo pozdě a já musela jít. Doktoři by mě u něj přes noc nenechali.
Vyšla jsem na chodbu a tam seděl Sebastian. Já se na něj jen smutně podívala.
"Pojď. Potřebuješ se napít." řekl. Vzal mě kolem ramen a šli jsme do auta.
Cesta trvala asi patnáct minut. Přijeli jsme opět k němu domů.
"Čekala jsem že mě vezmeš do nějakého klubu." řekla jsem.
"Nepotřebujem. Já mám bar i doma." usmál se.
Sedla jsem si na gauč a on mi donesl skleničku čehosi. Hned jsem to do sebe kopla. Pálilo to v krku.
"Ještě.." řekla jsem přidušeně a trochu si zakašlala.
"Dobře." zasmál se Sebastian. Sakra ten jeho smích mě dovádí k šílenství! Podal mi další skleničku a já ji zase hned vypila. Pak mi rovnou přinesl celou flašku.
Celkem dost jsem se opila.
"Víš asi se s Josh-sh-sh-shem rozjedu. Teda rozejdu." začala jsem se smát.
"A proč?" zeptal se.
"Už mě nechce. A já jeho taky ne." zesmutněla jsem.
"Tak to je rozumné rozhodnutí." řekl.
"Jdu domů ahoj." odpověděla jsem vesele a stoupla si. Trošku jsem zavrávorala ale ustála to.
"Ne dneska přespíš u mě." zavelel a hodil si mě přes rameno. Nijak jsem se nebránila, jenom se smála jak idiot.
Položil mě do své postele. Čekala jsem, že budu spát v jiném pokoji když jich má tolik.
"Teď už jen lež a nikam nechoď." zavelel zas.
"Proč? Bojíš se že ti uteču?" zašeptala jsem.
"Tak nějak." mrknul na mě a odešel. Já zavřela oči a po chvíli jsem usnula.
-------------------------------------------
Vzbudila jsem se s bolestí hlavy. Chytla jsem si čelo a sedla si. Otevřely se dveře a vešel Sebastian. V ruce měl nějaký pití.
"Dobré ráno." usmál se.
"Dobré.." řekla jsem jemným, rozespalým hláskem.
"Na vypij to." řekl a podal mi tu skleničku.
"Co to je?" zašklebila jsem se.
"Vypij to. Bude ti líp." mluvil dál a přiložil mi pití k puse. Já to vypila a zase si lehla. Postupně mě přestávala hlava bolet.
Uvědomila jsem si že mám nejspíš rozmazanou řasenku. Okamžitě jsem běžela k zrcadlu. Naštěstí rozmazaná nebyla. Celou jsem ji včera "vybrečela". Šla jsem zpátky do postele.
Přišel Sebastian a sedl si ke mě.
"Opravdu se chceš s Joshem rozejít?" zeptal se mě najednou.
"Ehmm...cože?" divila jsem se.
"Včera jsi o tom mluvila." pokračoval.
"No já nevím. Už to není to co bylo. Ale teď mě potřebuje." odpověděla jsem.
"Takže jsi s ním jenom z lítosti?" ptal se dál.
"Ne to zas ne. Já vůbec nevím co mezi námi je." vzdechla jsem.
"Víš co? Pojď se mnou. Ještě jsem ti neukázal zahradu." usmál se a vzal mě za ruku.
Vešli jsme do té nejkrásnější zahrady na světě. Byla obrovská. Vpravo byl bazén a vlevo různé záhony květin. Všude byly dokonale rozprostřené sochy. Úplně vzadu asi pět set metrů od domu byl les.
Šli jsme skrz něj asi deset minut. U toho jsme si povídali. Došli jsme na obrovskou louku. Byla nádherná, pokrytá tmavě zelenou trávou.
"To je úžasný." vydechla jsem. On se jen usmál.
"Já vím." řekl a lehl si.
"Nějak si myslím že ti to patří." usmála jsem se.
"To si myslíš dobře." odpověděl. Já si lehla vedle něj.
"To je úžasný.." vydechla jsem zas.
"Co přesně myslíš?" zeptal se a sedl si. Já hned po něm.
"S tebou je mi tak nějak..dobře." zamrkala jsem.
"Mě s tebou taky.." zašeptal a začal se ke mě přibližovat. Já se k němu přisunula blíž. Tentokrát nás vyrušil jeho mobil. Nespouštěl ze mě oči a sáhl si do kapsy. Vytáhl mobil a hodil ho daleko za sebe. Já se jen zasmála a už se naše rty blížily k sobě. Zavřela jsem oči a naše rty se konečně spojily. Postupně přišel do hry i jazyk a pomalu jsme se položili. Líbat jsme se nepřestávali ještě nějakou dobu.
