Konečně jsme zase doma. Rex nás přivítal roztomilým tanečkem. Když jsem ho drbala na břiše a on si všimnul mého prstýnku, začal ho hned olizovat.
"Rexi fuj. Nech Leona napokoji." smála jsem se.
"Myslím že už to můžeme všem oznámit ne?" zeptala jsem se.
"Jo. Tak komu zavoláme jako první?" usmál se.
"Co kdybychom všem poslali fotku Leona? Možná jim to dojde a my nebudeme muset nikomu volat." navrhla jsem.
"Á ha ha. Tady je někdo línej. Viď Gemmo?" škádlil mě.
"Šíleně." odpověděla jsem.
Celý odpoledne jsme strávili focením mé ruky.
"Ne tahle je lepší. Vynikne na ní líp ten prstýnek." řekla jsem.
"Jo ale máš tam takovou zašedlou kůži." odpověděl.
"Ne je to dobrý." zvýšila jsem hlas.
"Ne. Je to divný." nesouhlasil furt. Takhle jsme se hádali pořád dokola. Nakonec se nám podařilo vyfotit hezkou fotku a hned jsme ji všem rozeslali.
Až do večera jsme odpovídali na milion telefonátů. Bylo to milý ale taky hodně vyčerpávající. A to má ještě přijet Ruth. Té to chci říct osobně. I když si myslím že už to stejně od ostatních ví.
"Ahoj Gemmo." objala mě.
"Ahoj. Pojď dál. Sedneme si." odpověděla jsem.
"Tak povídej. Celou dobu čekám na to tvoje tajemství." usmála se.
"No tak dobře. Mám na tebe jednu otázku." řekla jsem.
"Dobře. A jakou?" vypadala nedočkavě.
"Fajn. Moje milovaná a úžasná sestřičko, chtěla bys mi jít za svědka?" zeptala jsem se a ukázala jí svůj prstýnek.
"Ááá! Gemmo to je skvělý!" jásala.
"Já vím." usmála jsem se.
"Moc ti gratuluju!" řekla nadšeně.
"Děkuju." znovu jsem se musela usmát. Momentálně jsem asi ten nejšťastnější člověk na světě.
