Vzbudila jsem se uprostřed nějakého pokoje. Ležela jsem na staré matraci. Bolela mě hlava. Stoupla jsem si a hledala dveře. Všude byla tma a nic jsem neviděla.
Našla jsem dveře ale nebyla tam klika. Začala jsem do nich bušit a kopat.
"Haló! Je tam někdo?!" křičela jsem. Nikdo se neozval. Byla jsem tu úplně sama.
Šla jsem zpátky na matraci a začala brečet. Co se asi stalo se Sebastianem? Je mrtví? Žije? Kde je? Bude v pořádku? Ani na jednu otázku jsem neznala odpověď. Dlouho jsem přemýšlela a přišla na mě únava. Po chvíli jsem usnula.
-----------------------------------------------------
Probudilo mě ostré světlo. Otevřela jsem oči a konečně jsem si mohla prohlédnout místnost kde jsem zavřená. Všude byl nepořádek a pavučiny. Jedním oknem na mě svítilo.
Vstala jsem a šla k tomu oknu. Byla jsem vysoko. Snažila jsem se ho otevřít ale nešlo to. Začala jsem do něj mlátit a pak jsem slyšela, že se otevřely dveře.
"Nech toho!" řekl mužský hlas. Pomalu jsem se otočila. Stál tam ten muž který mě omráčil.
"Kde to jsem?!" zakřičela jsem na něj.
"Daleko. Tady tě nikdo nenajde." odpověděl.
"A proč tu jsem?!" ptala jsem se dál.
"Protože to tak chtěl náš šéf." řekl a vytáhl si z kapsy nůž, s kterým si pak hrál.
"Kde je Sebastian?!" křičela jsem na něj.
"Myslíš toho hezouna? Možná někde v příkopě." zasmál se. Neudržela jsem se a rozběhla se na něj. Začala jsem ho mlátit a kopat. On do mě strčil a já spadla na zem. Nůž namířil na mě a pomalu se ke mě blížil.
"Tohle už nikdy neuděláš." řekl a pořád šel ke mě. Já se plazila po zemi od něj. Narazila jsem na stěnu a dál už jsem nemohla. Došel ke mě a přiložil mi nůž na krk.
"Máš štěstí že tě zatím nemůžu zabít." zašeptal a odešel.
Já jsem opět začala brečet. Kéž by tohle byl jen sen a nebo hloupý vtip. Vůbec nevím co budu dělat. Jak se odsud dostanu? Jestli vůbec přežiju.
--------------------------------------------------
Opět byla tma. Otevřely se dveře a vešel zase nějaký muž. Na zem položil talíř s jakýmsi jídlem a beze slova odešel. Neměla jsem hlad a tak jsem tam talíř nechala jen tak ležet.
Chodila jsem po pokoji sem a tam. Hlavou se mi honilo spoustu otázek. Mám obrovský strach. Nejvíc o Sebastiana. Nevěřím že je mrtví. Cítím že žije. Musí.
