Už tu jsem měsíc! Začínám z toho šílet. Někdy si povídám sama se sebou a mám vidiny. Mé oblečení je špinavé a smrdí. Už nevím jak dál. Jsem vyhublá až na kost. Jestli to takhle půjde dál tak vyhladovím.
Odpoledne přišel Josh. Chodí ke mě jednou týdně.
"Gemmo. Vypadáš hrozně." řekl a šel k oknu.
"Kdybys mě pustil vypadala bych líp." odpověděla jsem slabým hláskem.
"Ty víš že to nejde." usmál se.
"Ale jde. Stačí jen otevřít dveře a já půjdu." zněla jsem zoufale.
"To ale nikdy neudělám." odpověděl.
"Prosím. Joshi pusť mě. Prosím." plazila jsem se k němu po kolenou a prosila.
"Ne! Teď jsi můj otrok Gemmo!" křičel.
"Prosím. Joshi! Pusť mě. Já už to tu nevydržím! Prosím!" brečela jsem a klečela mu u kolenou.
"Né!" zakřičel a uhodil mě. Spadla jsem na podlahu a on odešel. Brečela jsem a brečela. Po chvíli se mi zjevila černá kočka.
Sedla jsem si a pozorovala ji. Chvíli kolem mě chodila a pak začala lítat ve vzduchu. Začala jsem se strašně smát. Nemohla jsem přestat.
"Pojď ke mě!" křičela jsem na ní. Ona si mě všimla a letěla přímo na mě. Proměnila se v nějakého draka. Začala jsem hned křičet.
"Né! Nezabíjej mě!" utíkala jsem po celém pokoji. Nakonec ten drak zmizel. Znovu jsem brečela.
Seděla jsem na posteli a zpívala si. Kolem mě začala růst tráva. Na ní pak běhali králíci. Dívala jsem se na ně a po chvíli jsem usnula.
----------------------------------------------------
Vzbudila jsem se v noci. Měsíc dokonale zářil a tak jsem v pokoji neměla úplnou tmu. Sedla jsem si a dívala se na měsíc. Spustily se mi slzy. Chci domů.
Podívala jsem se do kouta a tam stál Sebastian. Vždycky se mi zjevuje večer.
"Ahoj lásko." řekla jsem smutně. On tam jen stál a mlčel. Nikdy nemluví. Vždycky když se k němu rozběhnu tak zmizí.
"Strašně mi chybíš." pokračovala jsem a podívala se na měsíc.
"Podívej. Taková krása. Nikdy jsem nezažila že by měsíc tak zářil. Jen se podívej." řekla jsem ale Sebastian se pořád koukal na mě s kamenným výrazem.
"Chci taky tak zářit." pokračovala jsem a svlékla se. Má kůže byla nasvícená měsíčním světlem.
Klekla jsem si na kolena a nespouštěla oči z měsíce.
"Kéž bych teď mohla být s tebou. Chci cítit tvé doteky. Tvůj dech. Slyšet tlukot tvého srdce. Stisknout tě v objetí. Políbit tvé rty.." začala jsem brečet.
"Sebastiane. Já jsem tady! Pomoz mi odsud! No tak! Přijď si pro mě! Prosím!" křičela jsem na svou vidinu. Chvíli se na mě "Sebastian" díval a postupně začal mizet.
Oblékla jsem se a lehla si do postele. Zavřela jsem oči a čekala až konečně zase usnu.
----------------------------------------------------
Probudila jsem se a už bylo ráno. Seděla jsem na posteli a koukala do země. Po chvíli jsem slyšela střelbu a křik.
"Gemmo! Kde jsi?!" křičel někdo. Zdálo se mi jako by to říkal Sebastian.
"Tady!" zakřičela jsem se smíchem přesvědčená že se mi to jen zdá.
Ozývaly se všude rány. Já se pořád jen usmívala a ležela na posteli. Najednou se rozrazily dveře a vstoupil Sebastian!
"Ahoj. Už jsi tu zase." řekla jsem.
"Gemmo?!" křičel Sebastian.
"Hele ty už mluvíš? Včera jsi ještě mlčel. Mé vidiny začínají být pěkně vymakaný." usmála jsem se.
"Jaké vidiny?" zeptal se a šel ke mě.
"Sakra ty už i chodíš!" řekla jsem a vstala z postele. Utekla jsem do kouta a tam jsem se přitiskla na stěnu.
"Gemmo to jsem já Sebastian. Žádná vidina." řekl.
"Lžeš! Už mě nech být! Já chci v klidu umřít!" křičela jsem a brečela. Opět jsem slyšela střelbu. Sebastian šel až ke mě.
"Nemáme moc času už musíme jít!" řekl.
"Jak ti můžu věřit že jsi skutečný?" zeptala jsem se zoufale.
"Vždyť jsi přece mrtví. Josh tě zabil." pokračovala jsem.
"Gemmo já žiju. Jsem tu pro tebe." řekl a políbil mě. Políbil! Tohle by vidina nedokázala. Sebastian je tu se mnou!
"Miluju tě Gemmo." zašeptal.
"Sebastiane. Já tebe taky!" brečela jsem mu do trika.
"Pojď. Odvedu si tě odsud." řekl a zabalil mě do deky. Potom mě vzal do náruče a nesl pryč. Chytla jsem se ho kolem krku a zavřela oči. Už jsme zase spolu.
