Dnes letíme se Sebastianem na líbánky. Už se nemůžu dočkat. Naše svatba byla úžasná. Hostina taky. Sice spousta lidí skončila pod stolem ale to nikomu nevadilo. Naštěstí.
"Můžeme jet lásko?" křikl na mě Sebastian z obýváku.
"Jo moment." odpověděla jsem a zavírala svůj kufr. Vůbec to nešlo.
"Honem nebo nám to uletí." řekl.
"Ale prosím tě. Vždyť letíme soukromým letadlem. Můžeme letět kdy se nám zachce." odpověděla jsem.
"Nevadí. Radši bych už ale letěl." usmál se.
"Nojo. Pomohl bys mi prosím s kufrem?" zeptala jsem se.
"Pro tebe cokoliv." zašeptal.
-----------------------------------------------
Naše letadlo bylo luxusní. Sedačky byly potažené kůží a letušky nám nalévaly víno. Cítila jsem se skvěle.
Přiletěli jsme až večer. Místu kam jsme přistáli se snad nedalo říkat ani letiště.
Čekalo na nás malé letadélko. Pilot v něm ale nebyl.
"Nastup si." řekl Sebastian a otevřel mi dveře.
"Kdo to bude řídit?" zeptala jsem se a sedla si na své místo.
"No přece já." odpověděl a zavřel za mnou dveře.
"Ty s tím umíš?" zeptala jsem se když si sedl vedle mě.
"Ne. Jen si to zkusím. V nejhorším případě to nepřežijeme." odpověděl.
"Cože?!" vyjekla jsem.
"Dělám si srandu. Jasně že to umím ovládat." zasmál se.
"No jen aby.." začala jsem se bát.
Letěli jsme přes moře. Všude byla tma. Jen naše letadlo svítilo nad tou okouzlující temnotou.
Před námi jsem zahlédla ostrov. Byl osvícený různými světly. Byla to nádhera. Všechna ta světla osvětlovala nádhernou, prosklenou budovu.
Přistáli jsme na takovém menším letišťátku a vystoupili z letadla ven. Pohltilo mě příjemné horko.
"Tak jsme tu. O tomhle místě nikdo neví. Když naší rodině hrozí nějaké nebezpečí, vždycky letíme sem." řekl.
"A co kdybyste zařídili aby vám žádné nebezpečí nehrozilo?" zeptala jsem se.
"Gemmo už s tím zase začínáš? Naší práce se nikdo nechce vzdát. Díky ní máme tohle všechno." odpověděl.
"Jo ale za jakou cenu! Riskujete pro to svůj život!" křikla jsem.
"Nech toho prosím." vztekl se.
"Já tě jen nechci ztratit." zašeptala jsem.
"Však taky neztratíš." odpověděl a políbil mě.
Vešli jsme dovnitř a mě spadla brada. Byla to taková krása. Všude byl moderní a luxusní nábytek. Stěny byly jak už jsem říkala prosklenné.
"Líbí?" zeptal se Sebastian.
"Šíleně. Je to bomba!" zářila jsem nadšeně.
"Jo ujde to tu." řekl.
"Děláš si srandu? To je snad ten nejlepší barák co jsem kdy viděla." byla jsem stále ohromená.
"Lepší než náš domov?" zeptal se. Náš dům byl sice úžasný. Ale na krásnou vilu na ostrově to prostě nemá.
"Bohužel ano." usmála jsem se a běžela ven na zahradu.
Byl tam bazén. Nečekala jsem a hupsla hned do něj. Ty dva týdny co tu budem si hodlám pořádně užít.
