Uplynul týden. Josh pořád nemá práci a já dřu jako kůň. Domů jezdím až v deset večer.
Zazvonil mi budík a já šla dělat snídani. Koukla jsem do ledničky, ale nic tam nebylo. Naštvaně jsem šla do koupelny. Měla jsem šílený kruhy pod očima a z vlasů ptačí hnízdo. Opláchla jsem si obličej studenou vodou. Potom jsem si nanesla trochu korektoru a řasenku. Vlasy jsem si stáhla do drdolu a nechala to tak.
Oblékla jsem si svetr a moje oblíbené černé džíny. Dala jsem si náušnice a hotovo.
Sedla jsem do auta a nastartovala. Řekla jsem si, že pojedu zkratkou přes polní cestu. Pořád jsem zívala. Zrovna jsem jela po rovině. Využila jsem chvilky když přede mnou nikdo nebyl a zavřela jsem oči. Hlava mi klesla na volant.
Po chvíli jsem oči otevřela a přes cestu běžela srna. Věděla jsem že to neubrzdím, protože naše auto má zpomalené reakce. Blížila jsem se k ní a nezbylo mi nic jiného než zatočit doprava.
Strhla jsem volant a řítila se mimo cestu. Nabourala jsem do stromu a jelikož mě mé pásy neudržely, hlavou jsem prorazila přední sklo a ležela jsem najednou na kapotě. Sklo naštěstí nebylo tak tvrdé takže mě náraz neomráčil.
Pokusila jsem se vstát. Vylezla jsem vyskleným oknem na kapotu. Ruce a břicho jsem měla pořezané. Hlava mě bolela a celý svět se točil. Po čele mi z vlasů začala téct krev. Sedla jsem si na zadní sedačky auta, kde nebylo rozbité sklo a po chvíli jsem omdlela.
Vzbudila jsem se v nemocnici. Měla jsem obvazy na rukou a na hlavě. Na břiše jsem měla náplasti. Podívala jsem se kolem sebe. Na sedačce u stěny seděl Josh.
"Joshi.." zachraptěla jsem. On hned zpozorněl a šel ke mě.
"Gemmo! Díky bohu!" jásal.
"Co se stalo?" ptala jsem se.
"Nabourala jsi do stromu." odpověděl zklesle.
"A kdy půjdu domů?"
"Za týden."
"To nejde musím do práce!" jančila jsem.
"Ne já tam volal a říkali že ti dají dva týdny volno na zotavení."
"Ale.." ani mě to nenechal domluvit a přerušil mě.
"Žádný ale Gemmo. Hezky si tu týden pobudeš a druhý týden si tě budu doma hýčkat." mrknul na mě.
"Fajn. Tohle nemůžu odmítnou." usmála jsem se.
Už po dvou hodinách mě válení v nemocnici přestalo bavit. Chtěla jsem se projít, ale hadičky umístěné po mém těle mi to nedovolily.
Probudila jsem se uprostřed noci. Poslouchala jsem pípání přístrojů a bzučení světla, které bylo za mnou. Po chvíli se mi podařilo znovu usnout.
Opět se mi zdál sen. Jela jsem ve tmě autem. Rychle jsem jela po cestě kde stála srna. Najednou jsem byla před ní. Auto zmizelo. Šla jsem k srně a ta se proměnila v prach. Vůbec ty své sny nechápu. Začínám si připadat jako blázen.
