Shannon přijela a já hned nastoupila na místo spolujezdce.
"Ahoj. Gemmo." řekla a objala mě.
"Ahoj." odpověděla jsem jí.
"Tak kam to bude?" zeptala se.
"Máš dneska čas?" usmála jsem se.
"Jasně." odpověděla a mrkla na mě.
"V tom případě do kavárny." usmála jsem se a zapla si pásy.
---------------------------------------------------
Seděly jsme naproti sobě a já pila své latte. Shannon si objednala horkou čokoládu.
"Tak povídej. Co ty a Sebastian?" zeptala se.
"Už pět dní pracuje. Není skoro vůbec doma. Vidíme se opravdu maximálně pět minut denně. Včera dokonce vůbec nepřišel." odpověděla jsem.
"Třeba teď řeší něco důležitého." pokrčila rameny.
"Jo to je mi jasné. Mohl by mi alespoň říct co se děje." zamrkala jsem.
"Tak až dopijem tak ho můžeme jet navštívit do práce, co říkáš?" usmála se.
"Já bych ho nechtěla moc rušit." řekla jsem.
"Jak myslíš." odpověděla a napila se.
Zrovna jsme platily, když v tom se ozvala rána a sklo z oken se rozletělo na kousky. Někdo střílel přímo na nás. Rychle jsem Shannon strhla k zemi. Předtím ale zakřičela. Pod žebrama jí tekla krev.
"Shannon!" křikla jsem. Hledala jsem východ. Jediné dveře vedly do kuchyně. Popadla jsem Shannon za bundu a táhla ji tam.
V kuchyni byl naštěstí zadní východ. Schovaly jsme se spolu ven za popelnice někam do kouta. Z kapsy jsem vytáhla mobil a vytočila Sebastiana.
Nezvedal mi to.
"Tak si naser!" zašeptala jsem naštvaně.
"Áh. Gemmo." kňourala Shannon.
"Vydrž. Něco vymyslím." řekla jsem jí.
Z jedné popelnice vykukoval černý šátek. Shannon měla sluneční brýle. Vzala jsem jí je a dala na sebe. Potom jsem si kolem hlavy omotala ten černý šátek. Nakonec jsem si vzala její klíče od auta.
Obešla jsem kavárnu a doplýžila se k autu. Nasedla jsem a jela zpět k Shannon. Ta už tam na mě čekala.
Pomohla jsem jí nastoupit a rychle jsme jely pryč. Vezla jsem jí do nemocnice.
"Shannon vydrž." řekla jsem. Nic neříkala ani už nebrečela.
"Shannon?" opakovala jsem.
"Shannon! Vzbuď se prosím! Vydrž to!" křičela jsem se slzami v očích.
"Neumírej.." šeptla jsem.
