Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 22 "My parents like you."

Hey everyone :)
Doufám, že si užíváte hezký den a že vás nikdo nepřizabil za vysvědčení nebo nepovedené zkoušky. Pokud ano, nevadí, to přejde ;)

Posílám vám další díl a moc děkuju za 5K reads.

Enjoy xx

Pondělí pro mě vždycky bylo peklo, a to dnešní tím víc, že jsem byla unavená po neprospaném víkendu. Navíc se mi vůbec nechtělo do školy a vážně mě nelákala vyhlídka toho, že se potkám s Jeremym. Vyhrabala jsem se z vyhřáté postele a přešla ke skříni, kterou jsem následně otevřela. Co na sebe? Můj pohled zabloudil k tmavě modrým, upnutým, pleteným šatům. Uhm, myslím, že mám vybráno.

Oblékla jsem se a nalíčila, rukama pročísla a protřepala vlasy, popadla tašku a seběhla do kuchyně, ve které tradičně nikdo nebyl, protože mamka tou dobou už dávno pracovala. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli byla vůbec na noc doma. Vzala jsem jablko a hodila ho do tašky, oblékla si kabát a obula se a vyšla z domu. Čekala mě nudná, asi patnáctiminutová cesta do školy, a tak jsem si začala rozmotávat sluchátka. Málem jsem ale do někoho narazila, a tak jsem zvedla hlavu.

Naproti mně stál Niall v černém, slušivém kabátě, s taškou na zádech a dvěma kelímky kávy v ruce.

"Dobré ráno," usmíval se.

Já zůstala zkoprněle stát. "Co tady děláš?" vypadlo ze mě místo pozdravu.

"Nesu ti kávu, protože vím, jak ji máš ráda a jak nemáš ráda pondělí. A taky tě mám v plánu doprovodit do školy, abys nemusela jít sama," usmál se a podal mi kávu.

"Děkuju," cítila jsem, jak se červenám.

Schovala jsem sluchátka do tašky a přijala nabízenou kávu. Pak jsem se vydala směrem ke škole. Niall mě po několika krocích dohnal a tak jsme oba usrkávali ze své kávy.

"Jak ses vyspala?" zajímal se.

"Líp než o víkendu," vyplázla jsem na něj jazyk.

"To já taky, když jsem měl postel sám pro sebe," ušklíbl se a dočkal se tak šťouchnutí. Chvíli bylo ticho, a pak ze zase ozval.

"Rodičům se moc líbíš."

"Vážně?" otočila jsem se na něj.

Niall přikývl. "Říkali, že si umím vybrat. A táta se dokonce zmínil o tom, že kdyby byl mladší a neměl mámu, tak by se tě nejspíš snažil přebrat. Kdyby máminy pohledy zabíjely, byl by už po smrti," uchechtl se.

To mě pobavilo. Ale pak mi něco došlo.

"Počkej, tys jim to řekl?"

"Samozřejmě. My si doma říkáme všechno," mrkl.

"Jak vlastně vaši věděli, že jsem u vás?" zeptala jsem se na otázku, která mi od soboty vrtala hlavou. "Když jsem se v sobotu ráno objevila v kuchyni, tví rodiče nevypadali ani trochu překvapeně, že mě tam vidí, navíc v tvém tričku a kraťasech."

"Když jsme přišli noc předtím a já tě poslal rovnou nahoru, vplížil jsem se k našim do ložnice a vysvětlil, co a jak. Potom už bylo víc než jasné, že u nás zůstaneš celý víkend, zvlášť když mamka poznala, co k tobě cítím."

"Máš skvělé rodiče, víš?" usmála jsem se.

"Vím. O to hůř se cítím, když pomyslím na to, co mám na zápěstích." zašeptal Niall a já viděla, jak se mu očima mihla vlna smutku.

"Tak na to nemysli," povzbudivě jsem se usmála a stiskla jeho ruku.

Niall mi stisk oplatil a... zůstal mě držet.

Tázavě jsem nadzvedla obočí.

"Ať vidí, ke komu teď patříš," mrkl na mě.

Nic jsem nenamítala. Cítila jsem se příjemně, když mě držel. Navíc jsem začínala být nervózní, jak jsme se blížili ke škole, a tak jsem byla ráda, že je moje dlaň schovaná v té jeho. Niall jako by mou nervozitu vycítil, přivinul si mě blíž k sobě. Před budovou školy zastavil.

"Neboj, to zvládneš. Budu pořád s tebou," zašeptal a jemně mě líbnul ve vlasech.

"Díky," věnovala jsem mu úsměv a vykročila ke dveřím.

Niall mi je galantně otevřel a já vešla do školy za přítomnosti všeobecných, rádoby nenápadných pohledů. Bylo mi jasné, že celá škola dávno věděla, co se v pátek stalo a já byla hlavním bodem jejich programu. Všichni se určitě celý víkend dohadovali, jestli budu zničená, s kruhy pod očima, nebo přijdu nabarvená na blond a připodobním se tak Nicol, abych Jeremyho získala zpátky. Podle překvapených pohledů ale nikdo nečekal, že se objevím s úsměvem na tváři a... s Niallem.

Pohledy jsem ignorovala a vydala se rovnou ke své skříňce. Kabát jsem strčila dovnitř, vzala knihy a zabouchla dveře. Pak jsem se vydala do třídy. Niall mě dohnal asi po pěti krocích a chytl za ruku.

"Neutíkej mi," zašeptal a usmál se.

"Jsem nervózní," přiznala jsem, "a ty rádoby kradmé pohledy půlky školy mi vážně moc napomáhají."

"Usměj se a měj je v... No, však víš," mrkl na mě.

Poslechla jsem jeho radu a ignorovala všechny pohledy. Když se ale v mém zorném poli objevil Jeremy, cítila jsem, jak se mi sevřel žaludek.

"V pohodě, zhluboka se nadechni a nedívej se na něj. Tvař se namyšleně," stiskl mi Niall ruku.

Já jenom přikývla. Nasadila jsem obličej, jaký nosila Nicol a koukala přímo před sebe. Když jsme procházeli kolem Jeremyho, hovor na chodbě utichl a všichni se zatajeným dechem sledovali, co se bude dít. Nedívat se na něj, nedívat se... Vlastně, proč bych neměla? Můžu mu přece ukázat, jak je mi ukradený. Otočila jsem se na něj a zabodla do něj pohled se sarkastickým úšklebkem na tváři. Upřímně, takhle vykolejeného jsem ho ještě neviděla. Pak jsem si všimla Nicol stojící vedle Jeremyho se stejně nechápavým obličejem. Taky jsem ji obdarovala svým rádoby úsměvem a obrátila svou pozornost zpátky před sebe. Cítila jsem pohledy zabodnuté do mých zad, ale bylo mi to jedno. To nejhorší jsem měla za sebou.