Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 60- "He was there, wasn't he?"

Hello, it's me :D
Přicházím s dalším dílem a nevěřícně vejrám na čísla u téhle povídky. Napadlo mě jedno slovo, ale je moc sprosté na to, abych ho sem psala, tak si ho domyslete :D mockrát vám děkuju.

Enjoy xx

"Tohle je tak hnusná, odporná shoda náhod!" rozčilovala se El.

"Nebo je to osud," povzdechla jsem si, "jak jinak si to mám vysvětlit? Tohle přece náhoda být nemůže."

"Já ti nevím, holka," mačkala El v ruce zástěru, "asi máš fakt neobyčejnou smůlu. A nebo... někde jsem slyšela, že prý Bůh každý dárek balí do problému. A čím větší dárek, tím větší problém předtím..."

"A ty tomu věříš?" nadzvedla jsem obočí.

El pokrčila rameny. "Osobně jsem se s tím ještě nesetkala. Jenom se tě snažím povzbudit," dodala, když si všimla mého pochybovačného výrazu tváře.

"Holky! Máte hosty u pětky! Tohle si nechte na potom," objevila se u nás Diana, naše šéfka.

"Ano Dii, promiň," usmála se na ni El a vydala se k již zmiňovanému stolu.

Já se zase dala do míchání drinku, který si objednal jeden elegantní džentlmen a pak se přesunula k dvojici kluků za barem.

"Vítejte v Aqua Shard, co vám mohu nabídnout?" pronesla jsem naučenou větu a ti dva se zakřenili.

"Dali bychom si vás ve vysoké sklenici," uchechtl se jeden z nich a já protočila očima. "Mohu vám nabídnout něco, co jsem vám ochotná připravit?"

"Fajn, tak dvakrát pivo," resignoval a já se přesunula k výčepu. Blbeček.

Vzala jsem dvě sklenice a dala se do čepování piva, když jsem koutkem oka zmerčila klučičí postavu naproti mě.

"Přejete si?" zvedla jsem hlavu a tehdy mě málem něco kleplo. Přede mnou stál Louis. Louis Tomlinson z One Direction.

"Ehm, ano, mám objednávku na dnešní večer, stůl číslo 11, ale nemůžu ho najít," přiznal.

Já rychle mrkla směrem ke vchodu, kde měla stát Emily a vyřizovat tyhle věci, ale zase tam nebyla.

"Omlouvám se, kolegyně je poněkud... nezodpovědná. Ale..."

"Děje se něco, Jess?" objevila se El a když zmerčila Louise, vykulila oči a celá zrudla.

"Ne, jenom... Mohla bys, prosím, tady Louimu, tedy..."

"Klidně mi tak říkejte," zazubil se a já tak pokračovala.

"Fajn, mohla bys, prosím, Louiho dovést ke stolu číslo 11?" dokončila jsem.

"Beze všeho," rozzářila se El.

Chvíli jsem je pohledem sledovala, ale pak mě vyrušili ti dva blbečci u baru. "Tak co bude s tím pivem, čiči?"

"Ještě jednou mi řeknete čiči, tak vám to pivo skončí na hlavě," sykla jsem a s dutým zvukem před ty dva postavila sklenice, div že se z nich pivo nevylilo. Já vím, že tohle byla ukázka toho, jak se nemá chovat personál, ale přece ty blbečky nenechám dělat ze mě kus masa.

Pak jsem svou pozornost přesunula zpátky na Louise a El. Lou divoce gestikuloval a El se smála a pak něco oba škrábali do pracovního notýsku Eleanor. Že by telefonní čísla...?

"Jessico?" objevila se vedle mě Diana, "právě volal tvůj otec, máš co nejrychleji přijet do St. James Hospital."

"Cože?" vyjekla jsem, "co se děje?"

"Mluvil něco o dítěti, ale moc jsem mu nerozuměla. Každopádně si máš vzít taxíka a jet. Tak šup, běž!" popohnala mě Dii a já bez přemýšlení svlékla zástěru, popadla bundu a tašku a prvním výtahem jela dolů.

O asi dvacet minut později jsem už vystupovala z auta u St. James nemocnice a vytáčela tátovo číslo.

"Jess? Druhá budova, třetí patro, první dveře vlevo," vyhrkl táta do telefonu a hovor hned ukončil.

Vydala jsem se tedy tím směrem a o chvíli později se ocitla na místě. Chvíli jsem přešlapovala na chodbě, nervózní, jestli se něco nestalo. Jesy měla přece termín až za měsíc! Když se ale otevřely dveře, stál v nich táta se šťastným úsměvem.

"Já mám dceru!"

"Máš dvě," ušklíbla jsem se a nechala se jím sevřít do náruče.

"Já vím. Ale mám novou dceru! Ne, že bych starou neměl rád. Mám vás obě moc rád. Všechny tři vás mám rád. Chceš vidět Katie?" mlel jedno přes druhé.

"Chci," přikývla jsem a následovala tátu dovnitř.

"Jess! Jsem ráda, že jsi tu," usmála se Jesy.

Vypadala hrozně unaveně, ale obličej jí zdobil šťastný úsměv a mě v tu chvíli napadlo, že je to ta nejkrásnější žena na světě. Vedle ní odpočívalo malilinkaté, červené, pomačkané miminko.

"Chceš si ji pochovat?" zeptala se a já přikývla.

Táta vzal opatrně malý balíček do rukou a položil mi ho do náruče. Cítila jsem tlukot jejího malinkatého srdíčka a teplo jejího tělíčka a když otevřela oči, byla tak nádherná!

"Katie," zašeptala jsem, "vítej na světě, sestřičko."

V tu chvíli jsem byla šťastná, opravdu šťastná. Měla jsem rodinu, kterou jsem měla nade všechno ráda, v rukou jsem držela malé miminko, kterým byla moje sestra Katie a cítila jsem, že ačkoliv Jesy není moje máma, má mě ráda stejně jako ji.

Podala jsem Katie tátovi, abych mohla Jesy silně obejmout.

"Mám tě ráda," vymumlala jsem do polštáře.

"Já tebe, Jess," usmála se na mě a právě tehdy mi zazvonil telefon. Na displeji se objevila fotka El.

"Asi budu muset do práce, volá mi El. Nejspíš u ní zůstanu na noc, mějte se!" Zavolala jsem a vyběhla na chodbu.

"Eleanor?" zvedla jsem hovor.

"Jess, víš jak jsme mluvily předtím o tom osudu a náhodách..." řekla El a já ztuhla na místě.

"Byl tam, viď?" zašeptala jsem.

V telefonu se na chvíli rozhostilo ticho. "Ano, byl. Přišel asi dvě minuty po tom, co jsi odešla. A nepřišel sám."

"To mi mohlo být úplně jasné," odfrkla jsem si a pak mi došel plný význam toho, co El právě řekla. "Počkej, co?! Jak to myslíš?"

"Byla s ním Selena Gomez."

Nepříjemný pocit mi sevřel žaludek.

"Selena?"

"Ano. Drželi se za ruce a objímali. A pak... pak se dokonce to, no... líbali. Je mi to strašně líto, Jess."

Panika? Ano, takhle by se možná dalo nazvat to, co jsem v tu chvíli cítila. Panika, zlost, zklamání. Palčivá bolest v hrudi. Splašený tlukot srdce. Zrychlený dech, kdy každé nadechnutí bylo, jako by se mi do těla zabodávaly stovky, tisíce jehel. Věděla jsem, že jsem jej navždy ztratila.

Nezabíjejte mě, prosím :D slibuju, že se už brzy potkají :D