Hello guys! Zdravím vás u dalšího dílu :) už se to blíží...
Dlouho slibované nové info (které mělo být už v neděli- nestíhám, omlouvám se), bude příští týden (teď už na 100%). Budu válet šunky u moře v Chorvatsku, takže na to budu mít dost času :D
Posílám vám další díl a doufám, že se vám bude líbit. Je v něm hrozně moc detailů, které mi jsou moc blízké. Ať už nějaké datum (i když o rok později), nějaká vizitka nebo písnička hrající při vstupu, všechno to jsou věci, které pro mě moc znamenají a jsou pro mě nezapomenutelné. Snad to půjde z textu vycítit ;)
Enjoy xx
"Teď už mi přece můžeš říct, kam jdeme," škemrala jsem.
Byl pátek večer a já se nechala táhnout někam do baru. Tedy alespoň jsem si to myslela, do doby, než jsem za příkladem El nasedla do metra směr Wembley a nějak jsem neměla pocit, že bych věděla o nějakých hezkých, sofistikovaných barech ve Wembley. Teď už jsem si tím barem nebyla tak jistá.
"Nemůžu," Zavrtěla hlavou El, "zkazila bych ti překvapení."
"Nesnáším překvapení," vymumlala jsem.
"Slyším tě," ozvala El a já protočila očima.
O chvíli později jsme se ocitli venku a před námi se skvěl onen slavný stadion. Před ním se to jen hemžilo neskutečným množstvím lidí, ale ve tmě bylo těžké rozeznat, jestli to jsou padesátiletí fanoušci FC Chelsea nebo desetileté zbožňovatelky Jonas Brothers.
"Netáhneš mě na sport, že ne?" ujistila jsem se.
"To bych si neudělala," rozesmála se El.
"Si udělala? Vážně jsi řekla 'si'?" otočila jsem se na ni s rádoby vyčítavým pohledem.
"Samozřejmě! Dívat se několik hodin na tvůj otrávený ksycht není nic hezkého ani příjemného," uchechtla se El a vysloužila si tak ode mě šťouchnutí.
"Tak co to tedy je?"
"Uvidíš. Už za chvíli," usmála se a vydala se k ohraničenému území hlídanému desítkami svalnatých chlapů.
"Program 'jak se nechat rozfašírovat gorilami'? To zní fakt skvěle," ušklíbla jsem se a El protočila očima.
"Někdy jsi fakt hrozně otravná."
Když jsme přišli k bráně, která představovala snad jediný způsob, jak se dostat dovnitř, do cesty se nám postavil jeden z těch hrozivě vypadajících chlapů.
"Kam si myslíte, že jdete?" vyštěkl.
"Dovnitř," usmála se na něj El sladce a ukázala mu nějakou vizitku.
Ten ji prohlédl ze všech stran, téměř ji rentgenoval pohledem, ale evidentně bylo všechno v pořádku, protože bránu otevřel a my se tak ocitli v obrovském areálu pobíhajících lidí, prázdných náklaďáků a všeobecného chaosu. El se rozhlédl kolem a pak vykročila směrem ke stadionu.
"Fajn, asi se nemá cenu ptát, co tu děláme, ale jak sakra víš, kam máš jít? Vždyť je tu tolik lidí, aut, vchodů, prostě všeho!" nevydržela jsem to.
"Byla jsem tu včera," pokrčila rameny a já zavrtěla hlavou.
Moje kamarádka se chovala naprosto ne jako ona. Její krok byl skoro jako tanec, El se usmívala a gorilu u vchodu dovnitř zdravila jménem. V mé hlavě se zrodilo podezření, které sice bylo tak absurdní, že jsem ho téměř hned zamítla, ale čím dál jsme pokračovaly, tím víc sílilo.
Zastavily jsme před nějakými dveřmi. El se na mě otočila s úsměvem, který jsem nedokázala identifikovat a popravdě, celkem mě to děsilo.
"Tak fajn, jsme tu," řekla a vytáhla z kabelky vizitku, kterou mi podala, "užij si to. Zasloužíš si být konečně šťastná."
Než jsem si stihla vizitku prohlédnout, strčila mě dovnitř a já se ocitla na stadionu k prasknutí nacpaném holkami ve věku od třinácti do třiceti let.
"Ne, to nemůžeš myslet vážně," vymumlala jsem, "řekni mi, že to není to, co si myslím, že to je..."
Stálý jsme v téměř prázdné sekci z pravé strany pódia ve tvaru T, které bylo nepopsatelně velké a vybíhalo až skoro do poloviny stadionu. Na velkých obrazovkách právě hrála jedna z mých oblíbených písniček, 'Wrapped Up' Ollyho Murse a asi osmdesát tisíc holek na stadionu se kývalo do rytmu a zpívala spolu z Ollym.
Vizitka. Pořád jsem ji držela v ruce, aniž bych se podívala, co že to tady dneska bude. Tak teď se na ni podívám. Tři, dva, jedna... otočila jsem vizitku a přečetla nápis složený ze tří řádků.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
One Direction VIP London 10/6/2016 backstage access
Pane bože. Ne, to nemůže být pravda. Prostě ne.
El mě sledovala s pobaveným úsměvem. "Pořád zastáváš názor, že nesnášíš překvapení?"
"Nesnáším," potvrdila jsem, "pane bože! Moc dobře víš, že bych sem sama nikdy nešla!" začínala jsem panikařit. Tohle vážně přesahovalo jakékoliv, i ty nejsmělejší představy, které jsem o tomhle večeru měla.
"Vím, právě proto jsem tu s tebou a právě proto jsme to na vás s Louim vymysleli," zazubila se, evidentně spokojená s tím, jak se jí překvapení vydařilo.
"Na nás? Chceš říct, že Niall o tom taky neví?"
"Přesně tak. Lou se potom postará, aby nám nikam neutekl a vy si mohli promluvit."
"Tohle je šílený!" vyjekla jsem, "nejsem si jistá, jestli to chci absolvovat! Vždyť já vůbec nevím, co mu řeknu! Jak se mám chovat? Jak se mám tvářit? Sakra, co mám dělat?!"
"V první řadě se uklidnit," řekla El, "a pak zhluboka dýchat. Nemáš se čeho bát. Niall tě miluje od doby, co tě poprvé uviděl."
"Ale já...odešla jsem. Nic z toho teď se nemuselo stát, kdybych tehdy neodešla," téměř jsem vyšeptala. Divím se, že mě v rostoucím křiku slyšela.
"Niall odešel taky. Do Xfactoru. I když věděl, že kdyby za tebou přišel, všechno bys mu odpustila. Máš ho proto míň ráda?" zeptala se El a já pochopila, kam tím míří. Když někoho opravdu milujete, jste mu schopni odpustit úplně všechno.
Pověsila jsem si vizitku na krk a vrhla se El kolem krku.
"Děkuju ti za všechno, co pro mě děláš. Moc. Mám tě strašně moc ráda a nevím, co bych bez tebe dělala," zašeptala jsem jí do ouška.
Tehdy se stadionem ozvaly první tóny intra a celý prostor se zaplnil ohlušujícím křikem.
